KARMEL

„Úspěch,“ říká Martin Buber, „není žádné ze jmen Božích.“ Pointa křesťanského tkví v tom, že světská neúspěšnost, bankrot na kříži, byl vrcholem křesťanské plodnosti. Vzdát se všech vlastních plánů ve prospěch nepochopitelné vůle Otce, v poslušnosti uprostřed duchovní noci být veden „kam nechceš“, zapadnout do země jako pšeničné zrno, v tom tkví princip nové, světsky nepochopitelné plodnosti…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Cesty k ujasnění)

Ano, Bůh je opravdu dobrotivý, odpouští nám naši ubohost a hojí rány našeho srdce, někdy se to stane pouze tím, když k němu s láskou pozvedneme oči.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Šimon pomáhá nést kříž… Ježíš svým učedníkům připomínal, že každý musí nést svůj kříž. Teď ale zjišťuje, že sám ten svůj už neunese. Potřebuje pomoc.
Západní kultura šíří ideál soběstačného člověka, který nikoho dalšího nepotřebuje. Máme stát na vlastních nohou. Potřebovat druhé lidi, a zvláště cizince – Šimon byl ze severoafrické Kyrény –, je ponižující. V Ježíši vidíme Boha, který nás potřebuje: potřebuje se napít od Samařanky u studny, potřebuje pomoci s nesením vlastního kříže.

(Timothy Radcliffe OP /*1945/, Křížová cesta pro věřící i nevěřící, 5. zastavení)

Bůh vede každého po jeho vlastních cestách. Někdo se dostane k cíli snáze a rychleji než druhý. To, co můžeme udělat my, je v poměru k tomu, co Bůh činí s námi, skutečně málo. Ale aspoň to málo udělat musíme. To znamená především: vytrvale se modlit za to, abychom nalezli správnou cestu, a jít bez odporu tam, kam člověka táhne milost, kdykoli ji pociťuje. Kdo si takto počíná a trpělivě vytrvá, ten nebude moci říkat, že jeho úsilí je marné. Jenom nesmíme dávat Pánu žádná ultimáta.

(Edith Stein /1891–1942/, dopis A. Lichtenbergerové, 17. srpna 1931)

Nejnaléhavější reformou je reforma srdcí. Pro všechny křesťany. Struktury je možné zachovat, změnit, reformovat podle účelu, struktury musí být vždy aktualizovány, použijme toto pozitivní slovo. Ale srdce je třeba reformovat každý den: změnit srdce. A to je každodenní práce. (…) Změňte srdce, a pak změňte struktury. Struktury je třeba měnit, protože dějiny jdou dál. Věci, které byly dobré v minulém století, nejsou dobré nyní. A skutečnou svobodou je měnit je, protože samy o sobě nejsou absolutní, jsou to věci relativní vzhledem k dějinnému okamžiku.

(papež František, úryvek z rozhovoru s Fabiem Faziem v televizním vysílání; 15. ledna 2024)

Miluji našeho Pána Ježíše, i když srdcem, které by chtělo milovat více a lépe, ale konečně miluji jej a nesnesl bych žít jiným životem než on, životem v pohodlí a v poctách, když jeho život byl nejtvrdším a v největším opovržení, jaké kdy bylo. Nechci projet životem v první třídě, když ten, kterého miluji, jím projížděl v poslední.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, dopis sestřenici)

Konečně všecko záleží na tom, dovést se obejít bez opory hotových světských kategorií. „Mít pevné postavení“ zní fráze, vyjadřující ideál našich otců a matek. Kdo jim to může zazlívat? Vážnější jest, že si nejsem jist svými silami, ba snad ani svým odhodláním. Nesmíš zapomínat, že můj náboženský život byl přerušen a že tedy u mne je to něco docela jiného než u Tebe. Trápí mě velmi často pocit, že jsem dosud nepřilehl ke dřevu všemi částečkami svého těla, že jsem se dosud neodevzdal bez rezervy. Není nic zhoubnějšího jako pošilhávání po více možnostech najednou. – Ale mám pevný úmysl nedát se odstrašit a odmrštit od středu, neboť vím, že jinde není záchrany.

(Jan Čep /1902–1974/, dopis A. Skoumalovi, 23. srpna 1926)

Mým dalším nemalým trápením byla kázání. Ráda jsem je poslouchala… Jestliže mi z jedné strany kázání přinášela velkou útěchu, z druhé strany mne trýznila, protože mi dávala nahlédnout, že jsem úplně jiná, než jaká bych měla být. Prosila jsem Pána, aby mi přišel na pomoc, ale jak se mi zdá nyní, mýlila jsem se v tom, že jsem nekladla veškerou svoji důvěru v něho a že jsem příliš důvěřovala svým silám. Hledala jsem prostředky k nápravě, pečlivě jsem je uplatňovala, ale nedokázala jsem se přesvědčit, že se toho příliš nedosáhne, neodložíme-li veškerou důvěru v sebe samé a nesložíme-li ji všechnu v Pána.

(Terezie od Ježíše, Kniha života, VIII, 12)

Podruhé zde prožívám pašijové období. V nitru se bráním, když čtu v dopisech, např. své tchýně a babičky, obraty, které mluví o mém „utrpení“. Připadá mi to jako profanace. Tyto věci se nesmějí dramatizovat. Pochybuji, že „trpím“ víc než Ty nebo většina lidí dnes vůbec. Samozřejmě, že je mnoho hnusných věcí, ale kdepak nejsou?
Tady by se mělo, myslím, leccos zkorigovat; přiznávám otevřeně, že se často skoro stydím, jak mnoho jsme mluvili o svém vlastním utrpení. Ne, utrpení musí být něco zcela jiného a musí mít zcela jiný rozměr než to, co jsem dosud prožil.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, příteli, 9. března 1944; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení. Kalich 2023)