Doporučujeme
Je-li král izraelský, ať sestoupí z kříže… Jestliže toto pokolení dosud hledá znamení, nebude mu dáno jiné než znamení proroka Jonáše: ne znamení sestoupení, ale znamení zmrtvýchvstání. Vyšel ze zavřeného hrobu ten, který z kříže nesestoupil. Tak i my, kdo následujeme svou hlavu, nepřestávejme nést svůj kříž, vytrvejme v tom, jak i on vytrval, dokud nám Duch neřekne, abychom odpočinuli od svých prací. Neposlouchejme nikoho, bratři, ani tělo ani krev, ani žádného ducha, který přemlouvá k sestoupení z kříže. Vytrvejme na kříži, umírejme na kříži, ať nás sejmou ruce jiných, nikoli naše ulehčování.
(Bernard z Clairvaux, O.Cist. /1090–1153/, kázání In ressurrectione Domini)
Svatý otec Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptor hominis s velkým důrazem říká: „Církev nevládne jinými zbraněmi než zbraněmi ducha, slova a lásky, proto prosí každou stranu a žádá všechny: Nezabíjejte!“ To je výzva, kterou nám přinášejí Velikonoce. Zároveň říká: nestávejte se stratégy násilí, ale služebníky lásky ve víře v Zmrtvýchvstalého, který je naší jistotou uprostřed bezmoci dobra – ve víře, že láska představuje pravou a definitivní sílu světa.
Může-li člověk rozhodovat, a to bez Boha, o tom, co je dobré a co je špatné, může také stanovit, že nějaká skupina lidí musí být zlikvidována. K takovým rozhodnutím docházelo například v Třetí říši a sahaly k nim osoby, které se k moci dostaly sice demokratickými cestami, ale použily ji k uskutečnění zvrácených programů nacionálně socialistické ideologie, jež se inspirovala rasistickým předpoklady. Obdobná rozhodnutí činila také komunistická strana v Sovětském svazu a v zemích podrobených marxistické ideologii. V tomto kontextu byli vyhlazováni Židé i Romové, ukrajinští rolníci, pravoslavný a katolický klérus v Rusku, v Bělorusku a za Uralem… Proč se toto všechno děje? Odpověď je koneckonců prostá: dochází k tomu proto, že byl odmítnut Bůh jako Stvořitel, tedy jako měřítko odhalování dobra a zla.
Všechny bezcitné a člověkem pohrdající ideologie, jejichž strašlivou sklizeň jsme zažívali ve 20. století a od roku 1789, spočívají v pohrdání osobou.
V jednom kázání jsem kdysi četl větu: „Kristus zemřel pro tu nejušlechtilejší věc lidstva.“ Ne, on nezemřel pro věc. On zemřel pro Boha a pro lidi a v tom spočívá vítězství Boží a vítězství pro člověka. Věci nejsou a nebudou ušlechtilé, pokud se kvůli nim zabíjejí lidé. Zmrtvýchvstalý je vítězstvím osoby, která je více než věcí, Bůh je totiž osoba a volá na člověka věčnou láskou, aby také člověk byl věčný a aby jeho láska byla věčná.
(kard. Joseph Ratzinger, velikonoční meditace, 1984)
Kristus vstal z mrtvých! Aleluja! Může být krásnější den k napsání dopisu než den vzkříšení Ježíše Krista, naší radosti a naděje? S ním jsme kráčely na Kalvárii a soucítily s jeho utrpením… Možná jsme mu jako Šimon z Kyrény mohly trochu pomoci nést těžký kříž. Možná jsme k němu byly příliš netečné, jako bezcitný jeruzalémský dav, když ho viděl procházet. Zcela jistě jsme také zvětšily jeho utrpení tíhou svých hříchů… Ale dnes má vládnout radost, protože Kristus vstal z mrtvých!
Aleluja!... Aleluja!... Náš milovaný je šťastný… Co nám chybí?
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence IV/22; II/148)
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! (…) Ale smíme se radovat? Nebo není snad radost něco jako cynismus, jako výsměch ve světě, který je plný utrpení? Jsme vykoupeni také my? Je vykoupen svět? (…)
„Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen!“ (Lk 24,5n)
Požehnané Velikonoce 2022 přejí bratři karmelitáni
„A sklonil hlavu a vydechl naposled“ – můj Pane Ježíši, ty jsi zemřel a zemřel jsi pro nás…
Kdybychom tomu skutečně věřili, jak bychom si přáli zemřít, a to jako mučedníci! Jak bychom si jen přáli zemřít v utrpení, namísto toho, abychom se báli…!
Ať je důvod, pro nějž umíráme, jakýkoli, jestliže přijmeme nespravedlivou a krutou smrt jako požehnaný dar z tvé ruky, jestliže ti za něj poděkujeme jako za sladkou milost, za blažené následování tvého konce, jestliže se nabídneme jako oběť z dobré vůle, jestliže se nesnažíme uniknout podle tvých slov: „neodporujte zlému“ a podle tvého příkladu: „podrobil se a neotevřel ústa“ se nechal nejen ostříhat, ale i podřezat, pak, ať je důvod k našemu zabití jakýkoli, zemřeme z čisté lásky a naše smrt bude obětí s vůní velmi příjemnou. A není-li to mučednictví v úzkém slova smyslu a v očích lidí, bude to mučednictví v tvých očích a dokonalý obraz tvé smrti…, protože jestliže jsme neprolili v takovém případě krev pro naši víru, prolijeme ji a obětujeme z celého srdce pro lásku k tobě…
(Charles de Foucauld /1858–1916/, En vue de Dieu seul)
Papež František dnes ve Vatikánské bazilice vedl velkopáteční obřady, které zahajuje působivý moment prostrace před oltářem Konfese, kdy hlavní celebrant vleže uctívá vystavený kříž. Po krátkém tichu pak následuje vstupní modlitba Reminiscere: Rozpomeň se, Bože, na skutky svého slitování... Po zpěvu Janových pašijí pronesl kazatel papežského domu, kard. Raniero Cantalamessa, velkopáteční homilii, kterou přinášíme v plném znění.
Svatý kříži, proměň nás všechny v sebe. Ať se kořeny promění v nohy, větve v paže a vršek v hlavu. Abychom všichni byli křížem, přibij naše nohy, aby v tobě stály pevně, svaž ruce, aby nedělaly nic jiného, než co děláš ty, otevři nám bok a zraň hruď, aby ses dotkl našeho srdce svou láskou. Učiň, abychom po tobě žíznili tak, jako na tobě žíznil Kristus po nás.
(Josef z Leonessy, OFMCap. /1556–1612/)
„Láska pohlcuje do sebe svůj předmět; my pohlcujeme do sebe Ježíše a Ježíš pohlcuje nás. Uchváceni nad sebe do nitra lásky směřujeme k Bohu, jdeme Mu vstříc, vstříc Jeho Duchu, který je Jeho láskou, a tato láska nás spaluje, stravuje a přitahuje k jednotě, kde nás čeká blaženost“ (Ruysbroec). Toto měl na mysli Ježíš Kristus, když říkal: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka…“
(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)