Doporučujeme
Manželé, kteří se milují a patří jeden druhému, mluví jeden o druhém dobře, snaží se ukazovat na dobré stránky svého partnera i přes jeho slabosti a chyby. V každém případě raději mlčí, aby nepoškodili jeho obraz. To ale není jen vnější gesto, nýbrž vychází z vnitřního postoje. A není to ani naivita, která se tváří, že nevidí obtíže a slabé stránky druhého, ale je to široký pohled, který vidí slabosti a chyby v celkovém obrazu. Je si vědom toho, že nedostatky jsou jenom část, nejsou celým bytím druhého. Nějaká nepříznivá skutečnost ve vztahu není vztah jako celek. Lze tedy prostě přijmout, že všichni jsme spletitá kombinace světel a stínů. Druhý není jen někdo, kdo mě obtěžuje. Je něčím víc. Ze stejného důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho mohl vážit. Miluje mě takový, jaký je a jak to dokáže, se svými limity, ale skutečnost, že jeho láska je nedokonalá, neznamená, že je falešná nebo že není skutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. A tak vyžaduji-li příliš mnoho, dá mi to druhý nějakým způsobem najevo, protože nebude schopen ani ochoten hrát roli nějaké božské bytosti ani být služebníkem všech mých potřeb. Láska žije s nedokonalostí, omlouvá ji a umí mlčet ohledně limitů milované osoby.
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 113; 2016)
Památka 12. července
Texty propria sester OCD
(použity s jejich laskavým svolením)
Ludvík a Zélie Martinovi měli devět dětí, z nichž čtyři zemřely v dětství. Zbývajících pět dcer vstoupilo do řehole; čtyři se staly bosými karmelitkami (jednou z nich je i svatá Terezie z Lisieux, pozdější učitelka církve), jedna vizitantkou. Svatořečeni byli v roce 2015 papežem Františkem.
Benediktinský rituál je velmi výmluvný. V průběhu obláčky nebo při skládání řeholních slibů se opat ptá nového bratra: „Co žádáš?“ Bratr odpovídá: „Milosrdenství Boží a řádu.“ Mnich se neučí přijímat jen milosrdenství Boží, ale také živé a konkrétně pociťované milosrdenství řeholního společenství. Je nám svěřen jeden významný úkol, neseme odpovědnost za jednu věc, která je důležitá pro Boží království. Není to malá odpovědnost, naopak – je náročná a neseme ji společně. Společně odpovídáme za to, že milosrdenství má mezi námi místo, které mu náleží.
(Dom Samuel Lauras OCSO /*1954/, předmluva ke knize Mary David, Radost z Boha)
Pane, dej mi pocítit, že mě miluješ, že jsem tvůj syn; že se teď nedíváš na má selhání, že v tuto chvíli nemyslíš na moje neúspěchy, mé hříchy. Je to radost! Dej mi to pocítit, Pane. Možná jsem to necítil už léta. Říkávám to ostatním, ale kdo to řekne mně? Možná jsem už léta neslyšel, že by mi někdo řekl: „Bůh tě miluje. Jsi miláček Boží.“ Pane, dnes před tebou stojím jako malé dítě, které se ptá maminky: „Máš mě ráda? Mami, máš mě ráda?“ A tak tě prosím, Pane, právě dnes: „Miluj mě! Otevři, Pane, mé srdce, abych mohl přijmout tvou lásku“.
(Elias Vella OFMConv. /1941–2022/, modlitby)
Ty jsi mě učinil tak bohatou, můj Bože, dovol mi také všechno plnýma rukama rozdávat. Můj život se stal nepřetržitým rozhovorem s tebou, můj Bože, velkým dialogem. Když stojím – v rohu tábora – s nohama vrostlýma do země a očima obrácenýma k nebi, pak mi někdy tečou po tváři slzy zrozené z vnitřního pohnutí a z vděčnosti. Také večer, když ležím v posteli a odpočívám v tobě, můj Bože, mi někdy tečou slzy vděčnosti – a to je má modlitba.
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis z internačního tábora Westerbork, 18. srpna 1943)
(karmelitka • blahoslavená • nezávazná památka 9. července)
Texty propria
Jana se narodila roku 1428 v Reggio Emilia v severní Itálii. Rodiče se jmenovali Šimon a Kateřina. O jejím raném dětství víme málo: měla dvě sestry, kterým pomohla, aby se mohly vdát, a jednoho bratra. Jana sama obdržela od rodičů dovolení stát se karmelitánskou mantellatou (1).
přijměte pozvání na oslavu Panny Marie Karmelské do Kostelního Vydří.
14. července – Malá pouť
16. července – Kněžská pouť
21. července – Velká pouť
Dnes jsem před Nejsvětější svátostí pocítil touhu vzývat Boha jako Sílu, z níž se může napájet má slabost. Pak jsem ho vzýval jako Slunce a hřál se v jeho paprscích. Nakonec vznikla celá litanie, v níž jsem ho nazýval Nebe – Vzduch – Vítr – Hvězda – Obloha – Moře – Země – Květina – Pole – Chléb – Víno – Olej – Zrno – Strom, a nemohl jsem přestat, protože jsem viděl, že vše, co stvořil, má v sobě něco z něho, z jeho krásy, dobroty a lásky.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 26. září 1955)
Nestaneme se silnými, dokud nepoznáme svou slabost. A k tomu je třeba, abychom ji zakusili, abychom si skutečně prošli obdobím slabosti. Musíme se naučit zúročit svá selhání, svou neschopnost a dokonce i své hříchy, proměnit každý z nich v důvod k důvěře. Naše touha po dokonalosti bývá často jen maskovanou sebeláskou.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Přestaňte se zabývat tím, co mají druzí na talíři. Napravo se jedí srnčí kýty? Nalevo langusty? A vy máte brambory s cibulí? Jsou lidé, kteří jsou za všech okolností spokojení, v restauraci stejně jako v kasárnách. Buďte jedním z nich!
(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, Apofthegmata)
Když končila 2. světová válka, bylo mi teprve třináct. V našem rodném Nizozemsku mě a mého bratra rodiče obratně uchránili před nacistickými hrůzami, ale nezabránili, abych viděl, jak jsou odváděni naši židovští sousedé, a slyšel o koncentračních táborech, do nichž byli deportováni a z nichž se nikdy nevrátili. (…)
Dnes, o čtyřicet let později, se často ptám sám sebe: Jak je možné, že se nezvedla ohromná vlna odporu veřejnosti? Jak je možné, že do ulic nevyrazily tisíce lidí a neprotestovaly proti probíhající genocidě? Proč se ti, kteří se modlí, zpívají chvalozpěvy a chodí do kostela, nevzepřeli silám zla, jež byly v jejich vlastní zemi tak zřetelné?
A dnes se také ptám sám sebe: Je má modlitba, mé obcování s Bohem života již vidět na činech odporu proti silám smrti, jež mne obklopují? Anebo se za třicet let budou ptát na dospělé křesťany svého dětství ti, jimž je dnes třináct?
(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)