Proměna zchátralého statku v centrum života

Sestry bosé karmelitky se pustily do velikého dobrodružství – přestavět v obci Drasty zemědělský dvůr, zdevastovanou kulturní památku ze 14. století, ve svůj klášter a centrum života, kde bude možno přijet a načerpat síly. Svůj původní klášter na Pražském hradě prodaly bosým bratřím karmelitánům za nekomerční cenu, proto finanční prostředky nestačí. Sestry se rozhodly uspořádat sbírku na portále Donio. Sbírka probíhá od 19. 11. 2021 do 19. 1. 2022. Bližší infomace i možnost přispět naleznete ZDE ->>

Pomoci můžete také šířením informace o této sbírce – plakátem nebo letáčkem.

Odevzdejte se do Božích rukou jako dítě na matčině srdci. Myslete na jeho nekonečnou lásku, která Vás chce mít stále u sebe. Žijte v jeho blízkosti.

(Alžběta od Trojice, korespondence, dopis 154)

Jsem přesvědčen, že Bůh se k nám přibližuje mnohem více skrze naši nedostatečnost než skrze naše vlohy. Pokud Bohu předložíme svou bídu, přivoláme na sebe jeho milosrdenství. Pro nadané lidi není snadné uznat svou bídu, přijmout ji a udělat z ní cestu k obrácení. Nadaný člověk má tendenci dávat do služby Bohu své schopnosti. To je v pořádku. Ale bude muset přijít i na to, že jako každý jiný potřebuje být zachráněn ze své bídy. Ve skutečnosti jsme všichni v duchovním životě povoláni k tomuto dvojímu pohybu, byť ne vždy ve stejný čas a ve stejném rytmu.

(Dom Patrick Olive /* 1947/, opat kláštera v Sept-Fons)

Pravá a opravdová láska se pozná podle toho, zda má velikou naději a důvěru v Boha, neboť podle ničeho se nedá lépe poznat, zda máš úplnou lásku, než podle toho, že důvěřuješ… Nikdy člověk nemůže důvěřovat Bohu přes míru. Ve všech, kteří získali velkou důvěru v Boha, Bůh vždycky působil veliké věci.

(Mistr Eckhart, OP /1260–1327/, Naučení 14)

Kéž bychom byli zcela zvyklí na svaté cvičení zpřítomňování Boha; jak velice by se zmírnily všechny tělesné nemoci. Bůh často dopouští, že musíme trpět. Tím chce očistit naše nitro a vést nás k tomu, abychom zůstávali u Něho. Nemohu pochopit, jak může cítit bolest člověk, který je u Boha a jehož jedinou touhou je Bůh. Zakusil jsem už toho dost, abych o tom vyloučil každou pochybnost.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 13)

Děkuji Ti, Ježíši,
za bídu, v jaké žili matka a otec,
za to, že se nám nic nedařilo,
za úpadek mlýna,
za to, že jsem musela hlídat děti, pást ovce,
za stálou únavu…

Charakteristickou vlastností lásky je neustále dávat a neustále přijímat. Kristova láska je štědrá. Všechno, co má, všechno, čím je, dává; všechno, co máme a všechno, čím jsme, odnímá. Žádá víc, než jsme schopni dát sami ze sebe. Má nesmírný hlad, který nás chce úplně pohltit. Vstupuje až do morku našich kostí a čím víc Mu to s láskou dovolujeme, tím víc to s hojností ochutnáváme.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Jsou chvíle, kdy na nás dopadnou všechny životní obtíže naráz. A pak se tu vyskytne jedna další, někdy úplně maličká, která se k těm ostatním přidá, a nádoba přeteče. Ale Bůh je stále tady, možná je nám ještě blíž, když cítí, že jsme slabí. A tehdy stačí, aby se duše jen podívala a setkala se s ním v pokoji jeho věčného mlčení, kde pro sebe nacházíme celou studnici něhy. Tyhle okamžiky nejsou pro nebe ztraceny.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Nastal čas, kdy je třeba skoncovat se zbytečnými starostmi, jako bychom to byli my, na kom záleží naše posvěcení! Když se to nepodaří Jemu, nepodaří se to nikomu: to je naprosto jisté! Z toho vyplývá jedna velice prostá věc: to málo, co opravdu záleží na tobě, je úkon naprosté, ničím nepodmíněné odevzdanosti.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 6. ledna 1955)

Chraňte si svá jitra a věnujte je Bohu. Po zbytek dne se pak budete moci s úsměvem nechat vykořisťovat.

(Dom Godefroid Bélorgey, OCSO /1880–1964/)