KARMEL

Maria, co ti mohu dát, aby ti to bylo milé? Když ti dám svou vůli, bojím se, že jí pohrdneš, protože není s tebou v souladu. Dala bych ti rozum, ale není osvícený. Dala bych ti paměť, ale zapomíná na dobrodiní, dám-li ti cit, není čistý. Nabídnu ti srdce tvého Jednorozeného! Může-li ti někdo dát větší dar, ať ti ho dá!

(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)

Můj bratře, věřte, že Ježíš už dávno zapomněl na vaše nevěrnosti, má před sebou jen vaše touhy po dokonalosti a jeho Srdce se z nich těší. Snažně vás prosím, nevlečte se už u jeho nohou, sledujte „první hnutí, které vás táhne do jeho náruče“, tam je vaše místo… Jsem zcela vašeho názoru, že božské Srdce je víc zarmouceno tisíci malých nešetrností svých přátel nežli těžkými vinami, kterých se dopouštějí lidé světa… Ale nad těmi, kdo ho milují, kdo ho přicházejí po každé nešetrnosti odprosit a vrhnou se mu do náručí, chvěje se Ježíš radostí. Ach, milý bratře, jak málo jsou známy Ježíšova dobrota a jeho milosrdná láska!

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 261, abbé Bellièrovi, 26. července 1897)

Co mě teď někdy zdržuje, není Ježíš, jsem to já sám. Stydím se za sebe, a místo, abych se vrhl do náruče tohoto přítele, odvážím se sotva ležet mu u nohou. Často mě první hnutí táhne do jeho náručí, ale ihned se zastavím při pohledu na svou bídu a neopovážím se. Je to chyba? – řekněte mi, sestřičko. Věřím, že Boží Srdce je mnohem smutnější pro tisíce malých zbabělostí, nešetrností, které mu působí jeho přátelé, než třeba i pro těžké viny, do nichž sklouzne přirozenost. Vy mě chápete a učiníte mě velkodušným, bezúhonným vůči Ježíši.

(P. Maurice Bellière /1874–1907/, dopis Terezii od Dítěte Ježíše, KT 191, 21. července 1897)

Tato chuť, tato vášeň žít, kterou mi závidíš (a za niž jistě částečně vděčím skutečnosti, že jsem většinou vždy uspěl a také jsem se okolo sebe setkal s pomocí a sympatiemi) – tato chuť a tato radost jednat je něco, co nemáme zcela v rukou: je to pramen, který vyvěrá v nás bez nás, který můžeme dobře využít, usměrnit, ne však udržovat a živit. Pokud tato prvotní energie v hloubi nás ochabne, žádná úvaha ani zběhlost ji nemůže obnovit. (…) Hluboce jsem zakoušel tuto závislost, tuto bezmoc vlastní člověku, dodat sám sobě (tak nezbytnou) chuť do života. Právě na tomto místě jsem se cítil zasažen. Není to snad špetka smrtelné únavy, která provázela agonii našeho Pána? (…)

Víte, že Kristus není více přítomen v jednom zaměstnání než v druhém, že není více přítomen při modlitbě než při činnosti. Je tam, kam nás jeho svatá vůle postavila. Tam ho nalézáme, tam se nám dává. Není vždy v tom, co se nám líbí, a zejména ne v tom, co se nám zdá být významnějším. Nalézáte jej ve svých denních povinnostech, i když jsou rozmanité a vyčerpávající. Tím, že tyto povinnosti na sebe berete a vytrváváte v nich, je Kristus ve Vás víc a více.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 11. srpna 1932)

20. června, německá invaze, jsem ukryta v C.

Daruj mi své myšlenky plné důvěry. Budou stoupat jako kadidlo ke chvále mé dobroty. Neřekl jsem vám, že se vám stane tak, jak věříte? Neboj se, až Němci přijdou, přijmu je já.

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis z 20. června 1940)

V poselství po polední modlitbě papež vyzývá každého člověka, aby si položil otázku, nakolik je či není blízko k pochopení a solidaritě s trýzněným lidem, který trpí.

ZDROJ >>>

Druhá světová válka bolestně zasáhla i britské kolonie v Indii. Kalkata byla opakovaně bombardována japonským letectvem. Válkou vyvolaný hladomor si v letech 1942–43 vyžádal dva až tři miliony bezprostředních obětí (smrt hladem a na nemoci z podvýživy), další miliony lidí se ocitly – díky válečné inflaci – pod hranicí chudoby. Britská armáda v dubnu 1942 zrekvírovala školu Matky Terezy v Kalkatě jako vojenskou nemocnici, všechny sestry a chovanky musely odejít. Matce Tereze se podařilo pronajmout improvizované prostory, bylo jí tehdy něco málo přes třicet let…

Láska – to jest Duch Svatý ve vás – je vaše pravé já. Láska je, odkud pocházíte, a láska je, kam jdete. Není to nic, co byste si mohli koupit. Není to nic, čeho byste mohli dosáhnout. Je to Boží přítomnost ve vás, zvaná Duch svatý – neboli nestvořená milost, jak říkají někteří teologové.
Nedokážeš ji vyrobit, milý čtenáři, žádným správným chováním. Nemůžeš Boha přimět, aby tě miloval o jediný vlásek víc, než už tě právě teď miluje.
Nemůžeš.

Ty jsi, můj Pane Ježíši, ve svaté Eucharistii. Jsi tady, metr ode mne, v tomto svatostánku… Jak jsi blízko, můj Bože, můj Spasiteli, můj Ježíši, můj Bratře!
Můj Bože, rač mi dát ustavičné vědomí tvé přítomnosti (…), a zároveň tu plachou lásku, již pociťujeme v přítomnosti toho, koho vroucně milujeme, a která způsobuje, že stojíme před ním a nemůžeme od něj odtrhnout oči.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)