Doporučujeme
Ani když jsme naštvaní nebo rozčilení, nemůžeme tvrdit, že za to může práce či slovo, které nám nesedlo, napomenutí či cokoli jiného. Je to naše volba, jestli a do jaké míry budeme nešťastní a naštvaní, nebo zda zůstaneme nad věcí. Neutváří nás tolik to, co se děje navenek, ale jak na to sami reagujeme. (…)
Bez ohledu na to, jak moc jsme naštvaní, můžeme si zvolit způsob smýšlení, který vede k jinému chování. Tím přerušíme koloběh zvykových, instinktivních a omezených reakcí, kvůli nimž žijeme hluboko pod svými přirozenými i nadpřirozenými možnostmi! Když se rozhodneš dívat se na věc jinak, budeš se cítit jinak a jednat jinak. A nezapomeň – být šťastný nevyžaduje větší úsilí než být nešťastný. Člověk si může vybrat.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
K tomu, aby tvá vůle pro mě něco znamenala a aby mě také někam vedla, nutně potřebuji i tvou lásku. O ni tě prosím, a jsem si jist, že tě prosím o to, co chceš ty sám: Otče, dej mi svou lásku, a já ti dám svou vůli. Něco málo tě miluji už teď, rozmnož tuto nepatrnou lásku nesčetněkrát, a to mi postačí.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis, 1955)
(člen škapulířového bratrstva • blahoslavený • nezávazná památka 12. srpna)
Texty propria
Blahoslavený Izidor Bakanja se narodil v Bokendela v Kongu kolem roku 1887. Izidor, člen domorodého kmene Boangi, se od chlapeckých let živil jako námezdní dělník prací pro belgické kolonialisty (1). Ke křesťanství se obrátil díky trapistickým misionářům; pokřtěn byl ve svých osmnácti letech 6. května roku 1906. Ve své rodné vesnici však byl jediným křesťanem, proto ji opustil a uchytil se jako posluhovač na belgické kaučukové plantáži. Mezi svými druhy v práci se snažil šířit křesťanství; ačkoliv neměl žádné vzdělání, považovali jej za katechistu (2).
Už zase klečím na hrubé kokosové rohoži s obličejem v dlaních a prosím: „Pane, dej, ať rozkvetu v jediném a nerozděleném citu. Ať konám těch tisíc všedních drobností s láskou, ale ať každá ta maličkost vychází z jediného ústředního ohniska ochoty a lásky.“
(Etty Hillesum /1914–1943/, deníkový zápis, 3. prosince 1941)
Být trpěliví neznamená nechat se sebou zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí. Problémy nastanou tehdy, když si myslíme, že vztahy by měly být ideální nebo že lidé jsou dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že se všechno bude řídit jenom podle nás. Pak jsme ve všem netrpěliví, na všecko reagujeme agresivně. Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulzivnost, a rodina se promění v bitevní pole. Proto nás Boží slovo vybízí: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti.“ Moje trpělivost se posílí, když uznám, že také druhý má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem bytí a svými idejemi, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.
(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 91; 2016)
Bojuj proti své úzkosti, jak nejlíp umíš, neohlížej se nazpět a důvěřuj tomu, co Bůh koná. Zanech jakéhokoli lpění na svém vkusu, pocitech či na své představě Boha. (…) Jsi pro Boha nesmírně cenná – můžeš si dovolit trochu zrelaxovat, pustit to ze svých rukou a nechat na něm, aby se o tebe postaral a zahrnul tě svojí láskou.
(Mary David Totah, OSB /1957–2017/, Radost z Boha)
Až přijde noc a ohlédnutí zpět nám ukáže, že všechno bylo jen kusé a že mnohé z toho, co si člověk předsevzal, není ještě hotovo a že tolik věcí vzbuzuje v člověku hluboké zahanbení a lítost, pak je třeba všechno tak, jak to je, vložit do rukou Božích a Bohu odevzdat. Tak bude člověk moci spočinout, opravdu spočinout v Bohu a nový den začít jako nový život.
(Edith Stein, Essays on Woman)
(OCD • svatá • patronka Evropy • svátek 9. srpna)
Texty propria
Edith se narodila roku 1891 ve Vratislavi (Wrocław) jako nejmladší z jedenácti sourozenců. Její rodina patřila k liberálním židovským kruhům, které se hlásily ke svému německému původu. Již v patnácti letech se odcizila židovské víře. Tehdy na deset měsíců přerušila školní docházku a pomáhala v domácnosti jedné ze svých sester, která žila v Hamburku. „Náboženství se v tomto domě vůbec nepraktikovalo. Zde jsem se také zcela vědomě a z vlastního rozhodnutí odnaučila modlit,“ píše ve své autobiografii (1).
Milá Růženko, moje sestřičko,
přeji Vám radostnou oslavu svátku sv. Dominika. Zde už budu kázat asi po dvanácté na tento svátek. Dnes jsem zde už deset let. Tentokrát jsem si vzal za téma: co se Dominikovi nepodařilo uskutečnit. Neúspěchy jsou také v plánu Boží prozřetelnosti, v plánu spásy, který má se světem a s lidmi. Jsou v lidské relativnosti, jako je např. čas. Jsou to hranice a omezenost. Tyto měli i svatí.
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 1. srpna 2000)
(karmelitán • svatý • svátek 7. srpna)
Texty propria
Albert se narodil někdy kolem poloviny 13. století v Trapani na Sicílii. Jeho životopis, sepsaný v druhé polovině 14. století, se k nám dostal v mnoha opisech či revidovaných textech z 15. století.
Ježíš vnímal problémy světa nejradikálnějším způsobem, ale kamkoli přišel, všude reagoval na potřeby konkrétních lidí. Slepý muž znovu viděl, nemocná žena se uzdravila, matka sledovala, jak její mrtvý syn ožívá, žíznící host na svatbě dostal své víno, tisíce hladových dostaly chléb a rybu a nasytily se. Ježíš nenechával nikoho na pochybách, že jeho pomoc předznamenává obrodu mnohem větších rozměrů. Nikdy však nepřipustil, aby mu tato skutečnost bránila reagovat na konkrétní a bezprostřední potřeby lidí, s nimiž se setkal.
(Henri Nouwen /1932–1996/, Peacework, 1984)