KARMEL

Proste Pána, aby mi požehnal.

Vaše modlitby mi dodávají sílu a pomáhají mi v rozlišování a doprovázení církve za naslouchání Duchu svatému.

Být papežem neznamená ztratit vlastní lidství – naopak, ve spojení se svatým Božím lidem mé lidství den ze dne narůstá.

Být papežem je totiž zároveň určitý proces uvědomování si toho, co znamená být pastýřem.

A v tomto procesu se člověk učí, jak být láskyplnější, milosrdnější a především trpělivější, jako je náš otec Bůh, který je tolik trpělivý.

Dokážu si představit, že všichni papežové na začátku svého pontifikátu prožívali onen pocit strachu, onu závrať z vědomí, že budou tvrdě souzeni. Bůh totiž bude po nás, biskupech, požadovat, abychom zodpovědně vydali počet ze svého konání.

Pěkně vás prosím, abyste soudili shovívavě. A modlili se za to, aby papež – jakýkoli, dnes je řada na mně – obdržel pomoc Ducha svatého a byl vůči ní poddajný.

Modleme se za papeže, aby při plnění svého poslání nadále a s ustavičnou pomocí Ducha svatého doprovázel ve víře stádce, které mu svěřil Ježíš.

V tichu se nyní za mne pomodlete. A modlete se v můj prospěch!

papež František

ZDROJ

List Židům nám přestavuje mnoho svědků, kteří nás povzbuzují, abychom „vytrvale běželi o závod, který je nám určen“. Mluví o Abrahámovi, Sáře, Mojžíšovi, Gedeonovi a mnoha dalších. Především nás ale vyzývá, abychom si uvědomili, že „je nesmírné množství těch, kteří se na nás dívají“. Ti nás pobízejí, abychom šli dál k cíli. Mezi nimi se může nacházet naše vlastní matka, babička nebo další blízcí lidé. Jejich život možná nebyl úplně dokonalý, ale uprostřed nedokonalostí a pádů šli stále vpřed a líbili se Pánu.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 3; 2018)

Radostí svatých jest to, že Bůh miluje všecky, i to, že oni sami mohou milovati všecky. A čím více bytostí mohou nezkaleně milovati, tím jsou šťastnější. Proto milují i nás na této zemi, bojí se o nás, abychom nebyli ztraceni pro jejich lásku a abychom nepozbyli své vlastní lásky, kterou máme přinésti do nebe Bohu a jim, poněvadž tam jest láska majetkem společným.
V tom, že nás mohou milovati, jest též veliký díl jejich štěstí. Vidí nás ze své blaženosti a poznávají v nás obrazy Boží svým zrakem nesmrtelným, očištěným a oslaveným. Vidí v nás obrazy Boží jinak a lépe, než je můžeme viděti my. Vidí i to, co jest z velké i největší části setřeno, zaneseno, zakryto. Drahý jest jim obraz Boží v nás, dražší než nám, poněvadž znají jeho pravou krásu. Bojí se o nás a milují nás. Kdyby mohli, vrátili by se zpět k nám, vzali by na sebe smrtelné tělo a znovu by žili a umírali pro nás, aby nám pomohli. Jejich blažeností je též to, že mohou za nás prositi a nám pomáhati. Co jest člověk, že ho celé nebe miluje?

(Jaroslav Durych /1886–1962/, Pěšina lásky, revue Na hlubinu, 1928, č. 7)

Svatí, kteří už dospěli do Boží přítomnosti, jsou s námi spojeni pouty lásky a společenství. O tom svědčí kniha Zjevení svatého Jana, když mluví o přímluvné modlitbě mučedníků: „Uviděl jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali. A volali ze všech sil: Pane svatý a věrný, kdy konečně vykonáš soud?“ Každý z nás může říct: „Jsem obklopen, provázen a veden Božími přáteli. Nemusím nést sám to, co bych ve skutečnosti nikdy sám nemohl nést. Chrání, podpírá a nese mě zástup svatých.“

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 4; 2018)

Svatí jsou ti, kdo neříkají ne lásce, jež se pokouší do nich proniknout. A tak vytvářejí obrovskou tajemnou rodinu, kterou spojuje sama Boží milost a mezi jejímiž členy existuje zástupnost zásluh. Jestliže se jeden člověk stává lepším nebo se modlí nebo nějak trpí, děje se tak pro všechny lidi. Společně pak pozdvihnou svět.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Nezoufá si z budoucnosti“ (srov. 1 Kor 13,7). To označuje člověka, který ví, že se druhý může změnit. Stále doufá, že je možné zrání, překvapivé rozkvetení do krásy, že ty nejskrytější možnosti jeho bytí jednoho dne začnou klíčit. To ale neznamená, že se všechno změní v tomto životě. Tento výraz zahrnuje přijetí toho, že určité věci se nestanou tak, jak by si člověk přál, ale že Bůh píše rovně i na křivých řádcích onoho člověka a že vytěží nějaké dobro ze špatných věcí, které dotyčný nedokáže na této zemi překonat.
Zde se uplatňuje naděje v plném smyslu, protože zahrnuje jistotu života za smrtí. Onen člověk se všemi svými slabostmi je povolán k plnosti nebe. Tam, po úplné proměně Kristovým vzkříšením, už nebudou existovat jeho křehkosti, jeho temné stránky ani jeho patologie. Tam bude jeho autentické bytí zářit s celou svou potencí dobra a krásy. To nám také uprostřed nesnází na této zemi umožňuje kontemplovat onoho člověka nadpřirozeným pohledem, ve světle naděje, a očekávat onu plnost, kterou jednoho dne přijme v nebeském Království, třebaže teď není viditelná.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 116–117; 2016)

Jak jsme již jednou citovali: „Nečíst noviny může být v dobách demokracie škodlivější než se nepomodlit růženec. Všecky takové „zbožné osoby“ úplně uzavřené do svých pobožností a naprosto nic nevědoucí o problémech naší doby jsou veřejným nebezpečím.“

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z článku O neutralitě, otištěno v „Katolíku“, 27. října 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Text v PDF

Zejména o nic neusilujte. Tudy spása nepřijde. Přijde tak, že dovolíte, aby Vás zaplavil Bůh a jeho nekonečný pokoj. On touží po tom, aby nalezl srdce, do nichž by mohl vstoupit a v nichž by si mohl počínat, jak si sám přeje. Zůstanete-li do něho pohřížena, o nic dalšího se nestarejte. Vše dostanete návdavkem.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Tento pátek, 27. října, vyhlásil papež František dnem postu, modlitby a pokání. Svatý otec žádá všechny místní církve, aby se připojily a vyprošovaly společně mír celému světu.
Jeho výzva zazněla při generální audienci ve středu 18. října:

Bratři a sestry, pokračujme v modlitbách za mír, a nezapomínejme na mlácenou Ukrajinu, o níž se nyní nemluví, ale jejíž tragédie trvá.

I dnes se obracejí naše myšlenky k Palestině a Izraeli. Počet obětí narůstá a situace v Gaze je zoufalá. Prosím, ať je uděláno všechno, co je jen možné, abychom předešli humanitární katastrofě.

Velmi zneklidňující je možnost rozšíření konfliktu, vždyť už je na světě tolik otevřených válečných front! Kéž zbraně umlknou! Buďme pozorní k úpěnlivému volání obyvatelstva, lidí, dětí, k volání o mír! Bratři a sestry, válka nevyřeší žádný problém: jenom zasévá smrt a zkázu, podněcuje nenávist a živí touhu po pomstě. Válka smazává budoucnost. Naléhám na všechny věřící: postavme se na jedinou stranu konfliktu, na stranu míru. Ale ne slovy – modlitbou a totálním odevzdáním se.

S tímto vědomím jsem se rozhodl žádat, aby se pátek 27. října stal dnem postu, modliteb a pokání. Zvu bratry a sestry všech křesťanských denominací, zvu všechny věřící bez rozdílu náboženství, zvu všechny lidi, kterým leží na srdci mír ve světě, aby se podle svého uvážení zapojili.

V pátek v šest hodin večer se na hodinu spojíme u svatého Petra v kající modlitbě, kdy budeme naléhavě prosit o mír pro naši dobu, pro tento svět. Žádám všechny místní církve, aby uspořádaly podobná setkání a zapojily do nich Boží lid.

Zdroj: https://www.vatican.va/content/francesco/en/audiences/2023/documents/20231018-udienza-generale.html