KARMEL

Ty, Pane, zaznamenáváš každý okamžik, který člověk využil k tomu, aby tě miloval, a za jedinou chvíli lítosti zapomínáš na urážky, kterými tě zahrnul. Toto vím z vlastní zkušenosti a nechápu, můj Stvořiteli, proč celý svět neběží k tvým nohám, aby s tebou navázal toto úchvatné přátelství. Kdyby se k tobě přiblížili, stali by se dobrými i špatní lidé. (…) Jen kdyby ti dovolili, abys byl s nimi pár hodin denně, přestože jejich duch je zmítán tisíci starostmi a světskými myšlenkami jako můj.

(Terezie od Ježíše, Kniha života VIII,6)

Nic nezanedbávej v úsilí o vyléčení, v jehož možnost musíme věřit, ale zároveň se poddej moci Toho, jenž k tomu, aby Tě měl u Sebe, používá působení bolestné a banální zkoušky, jakých už v Tvém životě připustil tolik. Ačkoli jsem vždy připisoval zásadní, prvotní důležitost lidskému úsilí a rozvoji, uznávám zároveň, že duše začíná poznávat Boha až ve chvíli, kdy je donucena se v Něm skutečně umenšit. Odevzdej se našemu Pánu a nech se Jím unášet, ano? Pod tím, co Ti připadá prázdné a hrozivé, objevíš pevnou půdu, odolnou vůči všemu kolísání a otřesům každodenního života…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 11. ledna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Samozřejmě se můžete nadít, že ve světě budete trpět pro duše. O to Vás přece žádám, když Vás prosím, abyste se modlil za církev a za svět. Utrpení je přece hlubinný způsob modlitby. Pohleďte na ukřižovaného Ježíše. Víte přece, co říkal svatý Tomáš: že před svým krucifixem se toho naučil víc než kdekoli jinde.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Postupně jsem se učil svou modlitbu očistit a odstranit z ní prvky sobectví. Naučil jsem se modlit za své vyšetřovatele, protože také oni jsou děti Boží a lidské bytosti, které potřebují jeho požehnání a milost, tedy nikoli proto, aby konečně přistoupili na mé stanovisko či uznali mou nevinu, a mé utrpení tak přestalo. Naučil jsem se skoncovat s prosbami o více chleba pro sebe a místo toho obětovat své útrapy a bolesti z hladu za jiné ve světě i v Rusku, kteří museli snášet podobná muka a trpěli ještě víc. Pozvolna jsem dospíval k poznání, jak dokonalá je modlitba Otčenáš. Lidský mozek by nenašel lepší model modlitby než ten, který jsme dostali od Pána.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení, On mne vede, 5. kapitola)

V současnosti se nacházíme v naprostém chaosu. Včera jsme slyšeli bombardování – nevěděli jsme, odkud přichází, kdo a co bombarduje, nikdo nás neinformoval... Když nás rakety zasáhnou, umřeme hned. Pokud nedopadnou na nás, druhý den ráno musíme určit, kam dopadly – pokud do naší oblasti, tak zjistit, co se stalo a koho máme shánět. Je to naprostý zmatek, všichni bojují proti všem.
Máme jedinou jistotu: Pán trpí s námi a čas kříže i nepochopení není časem, kdy máme klást otázky, ale časem utrpení nebo lépe důvěrného odevzdání se Bohu. V situaci pochybností a zmatku je nejlepší otevřít oči srdce, sledovat jeho tlukot, v kterém zní hlas Pána, našeho průvodce.

(P. Ibrahim Alsabagh OFM, farář v syrském Aleppu, svědectví z války, 22. dubna 2016)

Máme-li co dělat s nějakou nepříjemnou duší, neodmítejme ji, nikdy ji neopouštějme. Mějme vždycky „meč ducha“ v ústech, abychom ji vzpamatovaly z jejích omylů: nenechávejme věcem volný průběh, abychom uchránili svůj klid; bojujme stále, dokonce i když není naděje, že bitvu vyhrajeme. Co záleží na úspěchu? Bůh od nás žádá, abychom se nezastavovali před námahami boje, abychom neztráceli odvahu a neříkali: „Čím dál tím hůř! Nedá se s ní už nic dělat, nechám toho.“ Ó, to je zbabělost; je třeba plnit svou povinnost až do konce.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 6. dubna 1897)

Když jdu ke svému Snoubenci a nemám nic, co bych mu mohla nabídnout, protože ve mně nic dobrého není, předkládám mu jeho vlastní bohatství: místo své zlovolnosti mu dávám jeho dobrotu a místo své nedbalosti jeho dokonalá, svatá díla.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/)

Můj Bože, nevím, jak to, že duše, které tě vidí chudého, mohou dobrovolně zůstávat v bohatství, považovat se za větší než jejich Mistr, než jejich Milovaný, nechtít se ti podobat ve všem, pokud to na nich závisí, a zvláště ve tvém ponížení. Chtěl bych, aby tě milovaly, můj Bože, ale myslím, že jejich lásce něco schází. Já sám si rozhodně neumím představit lásku bez naléhavé potřeby shody, podobnosti a hlavně sdílení všech bolestí, těžkostí, tvrdosti života… Být bohatý, mít se dobře, žít v poklidu ze svého majetku, když ty jsi byl chudý, nuzný a těžkou prací sis namáhavě vydělával na živobytí: to bych já, Bože, nedovedl… Nedovedl bych takto milovat… Služebník nemá být větší než jeho pán.

(Charles de Foucauld /1858–1916/, La Dernière Place)

Dnes si bosý Karmel připomíná památku bl. Maria-Eugène od Dítěte Ježíše OCD /Henri Grialou, 1894–1967/ – a sice ve výroční den, kdy přijal kněžské svěcení a zároveň znamení, že jeho touha po vstupu na Karmel vychází od Pána (4. února 1922).

Henri vnímal již od dětství své povolání ke kněžství. V sedmnácti letech vstoupil do semináře v Rodez, kde ho nadchla autobiografie Terezie z Lisieux. Pořídil si vlastní výtisk a četl „Dějiny duše“ stále znovu. Po dvou letech studium přerušil a dobrovolně se přihlásil do armády. Mladičký důstojník strávil pět let na frontě a účastnil se nejkrvavějších bitev 1. světové války (l’Argonne, Verdun). Byla to právě (dosud neblahořečená) Terezie, jíž svěřoval v zákopech do ochrany sebe i své vojáky. Za své nasazení obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie – a roku 1919 se šťastně vrátil do semináře a pokračoval v přípravě ke kněžství; při vstupu na Karmel (1922) potom přijal stejný řeholní přídomek jako jeho důvěrná ochránkyně Terezka („od Dítěte Ježíše“).

Válka je bezpochyby tvrdá, děsivá, barbarská; nese s sebou veliké útrapy. (...) Večer po bitvě však člověk znovu shledává, že je stále člověkem, a především křesťanem – a tehdy, když slyší sténání raněných ubožáků nebo chroptění umírajících, trpí nejvíce.

 

Jsme stále zasypáváni kulkami. Tuhle tak strašně prudce hvízdaly kolem nás, že v tu chvíli jeden neví, jak se vyhnout. (…) Sestra Terezie je odstrkuje a chytá.

(Maria-Eugène od Dítěte Ježíše /1894–1967/, dva úryvky z korespondence, 1914)

Chci se stát obětí Ježíšova Srdce, chci se pro něj zcela obětovat, zříci se všeho, sebe sama a svých věcí! Říkáte mi, že jsem moc mladý a nevím, „co se mi v životě může přihodit…“ Ach, můj Ježíši! Chci ti nabídnout čerstvý květ, jaký je člověku líto utrhnout! Pak se chci položit na tvé Srdce a úplně tento květ pro tebe otrhat, kéž smím zemřít pro tebe samého! Ach, Ježíši! Jaká oběť by to byla, kdybych ti nabízel jen to, co ani nepotřebuji, z mého nadbytku?

(Don Dolindo Ruotolo /1882–1970/, dopis matce, 16. června 1920)