Jsem hotov zbavit se všeho, ba i zemřít, ale chci Jeho lásku. Bez Něho cítím jen děsivou prázdnotu, nic, neutěšitelný smutek. Nic světského už mě nepřitahuje – a v Bohu ještě nejsem dostatečně zakotven. Bože, pomoz! Věřím v Tebe, to přece víš. Dnes v noci chci tedy zopakovat svůj akt víry. Pane, věřím ve Tvou lásku. Přivedls mě sem svou velkou mocí. Ty završíš svůj dar a přivineš mě k sobě. Ty mi dáš dar, o nějž Tě prosím: svou lásku a lásku k chudým, tedy ke všem lidem.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z vigilie Narození Páně 1954)
25. prosince vám určitě pošlu svého anděla, aby položil mé úmysly k hostii, kterou proměníte. Z hloubi svého srdce vám děkuji, že budete sloužit jitřní mši za naši matku a za mne. Až budete u oltáře, budeme zpívat vánoční matutinum… Bratříčku, nezmýlil jste se, když jste řekl, že mým úmyslem bude bezpochyby „poděkovat Ježíši za největší den milosti“. Vánoční noc 1886 byla pro mé povolání rozhodující – musím ji nazvat „nocí svého obrácení“. V té požehnané noci, o níž je napsáno, že ozařuje slasti samotného Boha, mě Ježíš, který se stal dítětem z lásky ke mně, vyprostil z plének a dětských nedokonalostí. Tak mě přetvořil, že jsem se už nepoznávala.
(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 201, otci Roullandovi, 1. listopadu 1896)
Odpolední klid je naplněn naprosto nezvyklými odstíny barev. Dívám se na obraz fra Angelica a cítím se jako na konci adventu, což je dnes. Angelico věděl, jak ji namalovat. Je štíhlá, nezměrně vznešená a nevstává, aby se setkala s andělem. Matko, učiň mě tak opravdovým, jako je tento obraz. Až do dna duše opravdový, opravdový. Ať nemám žádnou myšlenku, která by nemohla klečet před tebou na tomto obraze… Je konec adventu a odpoledne je svěží očekáváním. … Ona je tady a naplnila místnost něčím, co je jedinečně její vlastní, příliš čisté, než abych to uměl ocenit. Ona je zde s tónem svého očekávání.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 23. prosince 1949)
Zahrada uzamčená, ve které je uzavřen Dárce bytí.
V Marii je uzavřen sám Bůh,
celé nebe a všechno tvorstvo;
krví vzatou z Marie je spasen celý svět.
A kdyby nebylo Marie, nebyl by pro mne ráj,
kdyby nebylo Marie, nepotkala bych Boha …
(Marie Magdaléna de’Pazzi, Probatione, II)
O tobě, Pane, víme, že z lásky k nám a pro svou hlubokou pokoru necouváš kvůli nám před žádnou překážkou, tím spíše pak, když jsi přijal naši přirozenost a naše tělo a sestoupil na zemi, zdá se, že v určitém smyslu jsi zavázán nám pomáhat.
(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVII,3)
Mariin chvalozpěv je celý nesen velkou pokorou, která se projevuje v každém slově: „sklonil se ke své služebnici v jejím ponížení“.
Hloubka našeho vztahu k Bohu se měří právě pokorou. Bůh se jako orel vrhá na vše, co je malé, potřebné, pokorné. Zadržet ho může jen lidská pýcha, namyšlenost a nadutost.
(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z 28. listopadu 1954)
Když čtu v evangeliu, že Maria „spěchala do jednoho judského města v horách“, aby prokázala službu lásky své příbuzné Alžbětě, vidím ji kráčet tak krásnou, klidnou a důstojnou, tak usebranou uvnitř se Slovem Božím. Její modlitba byla vždy ve shodě s modlitbou Jeho: „Hle, zde jsem!“ Kdo? „Služebnice Páně“, poslední z jeho stvoření: ona, jeho Matka! Byla tak pravdivá ve své pokoře, neboť setrvávala v zapomenutí na sebe, nevědění o sobě a osvobození od sebe samé, takže mohla zazpívat: „Veliké věci mi učinil ten, který je mocný … od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“
(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 40)
Když dovolíš lidem, aby mě chválili, nebudu se pro to soužit. Necháš-li je, aby mě haněli, nebudu se trápit o nic víc, ale budu rád. Sešleš-li mi práci, chopím se jí s radostí a bude mi útočištěm, protože je to tvá vůle. A sešleš-li mi klid, spočinu v tobě. Jen mě chraň přede mnou samým. Chraň mě před mou vlastní soukromou otravnou snahou všechno měnit, jednat bez důvodu, se vším hýbat pouze kvůli pohybu, porušovat všechno, co jsi ustanovil. Nech mě spočinout ve tvé vůli a ztišit se. Pak světlo tvé radosti prohřeje můj život. Její oheň bude hořet v mém srdci a zářit na tvou oslavu. A pro to žiji. Amen, amen.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 16. listopadu 1947)
Jak jsem Vám psal posledně, přijímejte svou nedokonalost a slabost a dovolte i druhým být nedokonalí. Síla Boží působí jen v lidské slabosti. Kdyby se lidé mohli stávat dokonalými vlastními prostředky, nemusel Ježíš přijít na svět, nepotřebovali by Spasitele a Vykupitele. Kristus je naše cesta k Otci a cesta Otce k nám, je světlem na naší cestě k Bohu. Je třeba se vždy utíkat k prameni a pít z něho.
(P. Vladimír Koudelka OP /1919–2003/, korespondence, dopis z 21. února 2002)
Můj Ježíši, když jsem nepochopená a má duše je unavená, toužím zůstat chvíli sama jen s Tebou. Řeč smrtelníků mě nepotěší, neposílej mi, Pane, takové vyslance, kteří mluví jen sami ze sebe, co jim nadiktuje jejich přirozenost. Takoví těšitelé mě velice unavují.
(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček, V. sešit, 1461)