Doporučujeme
Ona je tu, stojí u paty Kříže, silná a statečná, a můj Mistr mi říká: „hle, tvá Matka“. Dává mi ji za Matku… A nyní, když se vrátil k Otci a na své místo na kříži položil mne, abych „na svém těle doplnila to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“, je Panna stále zde, aby mě učila trpět jako On a aby mi dala uslyšet poslední zpěvy jeho duše, které nikdo jiný kromě ní, jeho Matky, nemohl zachytit.
Když i já vyslovím své „dokonáno jest“, bude to opět ona, „Brána nebes“, která mě uvede do božských nádvoří a zašeptá mi tajemná slova: „zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme“.
(Alžběta od Trojice, Poslední ústraní 41)
Onehdy na svátek Matky Boží Karmelské jsem si šel sednout při jitřní mši do lavice pro nemocné. Bylo to poprvé v životě, co jsem viděl ranní mši z tohoto úhlu a získal jsem nový pohled na komunitu – a na Boží prozřetelnost. Pak mě s větší silou než kdy předtím zasáhlo, že Bůh sem jistě nepřivedl nikoho z nás bez důvodu – obzvláště ne mě. Viděl jsem tu malou hrstku kněží a myslel na naši chudobu… A myšlenka, že jsem se chtěl sám dle svého výběru odsud stáhnout, mě poděsila.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 20. července 1949)
Ježíšovo slovo na kříži vychází vstříc touze milovaného učedníka a tuto jeho touhu prohloubí dříve, než ji vyslyší. Učedníkovi se dostane štěstí, přízně, po jaké nezatoužil ani ve svých představách. Přiblíží se svému Bohu natolik, že napříště bude na samotnou Matku svého Boha pohlížet jako na svou vlastní. Aby jeho srdce nedostalo závrať při myšlence na tak neslýchanou důstojnost, Spasitelova slova „to je tvá matka“ přicházejí nastolit a založit v jeho srdci lásku, neznámou všem předešlým věkům: lásku, která má od této chvíle vstoupit do srdce těch nejubožejších učedníků, skrze niž se stávají Spasitelovým bratry v takové míře, že jeho Matka se stává jejich matkou.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Karmelitánský škapulíř je znamením mateřské lásky Panny Marie, které připomíná její iniciativu ve prospěch členů karmelitánské rodiny, zvláště ve chvílích nejpotřebnějších. To je láska, která vyvolává odpověď lásky.
(obřad žehnání škapulíře)
Chtěla bych, aby Ježíš byl tvým blízkým přítelem, v něhož bys mohl vložit své unavené srdce plné utrpení. Kdo by mohl, můj drahý staříčku, změřit velikost a množství starostí, které tě tíží, více než náš Pán, který proniká do nitra a který umí láskyplnou rukou vyléčit rány, jejichž hloubku ani sám neznáš? Ach, tatínku, jak by se tvůj život proměnil, kdybys k němu chodil často jako k příteli…
(Terezie z Los Andes, dopis otci, 26. listopadu 1919)
Ano, Bůh je dobrotivý. A když nám srdce krvácí nad tím, že pro naši malichernost On k našemu srdci nedokáže promlouvat, pak nám odpověď dá jediný pohled upřený k Panně Marii.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Maria,
Matko a Kráso Karmelu,
pomoz nám plodně žít
karmelské povolání
a vydávat o něm neokázalé,
věrohodné svědectví.
Snoubenko Ducha,
rozněť i v dalších srdcích
touhu a milost
kráčet ve stopách
velkých i prostých
světců Karmelu.
Amen.
(modlitba sestavená karmelitány u příležitosti 100. výročí narození P. Metoděje Minaříka, O.Carm. /1912–2003/)
Právě v hluboké samotě nacházím mírnost, s níž mohu skutečně milovat své bratry. Čím větší jsem samotář, tím větší k nim mám náklonnost. Je to čistá náklonnost a je naplněná úctou k samotě druhých. Samota a mlčení mě učí milovat mé bratry pro to, co jsou, a ne pro to, co říkají.
(Thomas Merton, deníkový zápis z 12. ledna 1950)
Mysli na mou všudypřítomnou lásku. Já jsem stále zde. Polož svou hlavu na mé srdce, protože to mi dělá radost … Přijď ke mně a přiveď s sebou ostatní. Nemohu snad léčit na dálku? Stačí, když mi řekneš jejich jména. Když mi říkáš o těch, za které prosíš, já je vidím…
(Gabriela Bossisová, On a já, deník, 23. července 1942)
A nebojte se být neskromná ve svých přáních, touhách a prosbách. Velká svatá Terezie říkávala svým sestrám: „Buďte dcery velkých tužeb!“ A malá svatá Terezie nebyla ve svých touhách nějak příliš skromná a splnily se jí… Láska nemá mezí, Bůh je jejím cílem: Bůh je láska.
(P. Metoděj Minařík, O.Carm. /1912–2003/, korespondence, 1989)
Ví, že jsme ubozí, ale nebere to v úvahu a v ničem nám neustupuje. On sám se v nás stává chlebem tím, že nejdříve ve své lásce spaluje naše nedostatky, viny a hříchy. Potom, když vidí, že jsme čistí, přilétá jako sup, který chce všechno pohltit. Chce strávit náš život a proměnit ho v ten svůj. Ten náš plný nedostatků v ten svůj plný milosti a slávy, která je pro nás připravená pod podmínkou, že se vzdáme sami sebe.
(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)