Doporučujeme
Malé děti se tajemstvím křesťanství nediví. Svět je pro ně utkán ze zázraků. Že Bůh přišel do jeslí, aby nás zachránil, jaká je v tom nesnáz? Až přijde čas dát jim pocítit, co je to tajemství, i to, že Vtělení je jedním z nich, zeptáme se jich nejdřív: Je Bůh šťastný? A hned poté: Byl Ježíš na kříži Bůh? Byl tedy šťastný? V té chvíli svým vlastním způsobem zakusí blahodárný a rozhodující otřes tajemství. A my jim svěříme, že ani u dospělých se toto tajemství nerozptýlí.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, Sedm Kristových slov na kříži)
Ježto čas nadcházel právě,
čas Synova narození,
jak ze svatebního lože
vstává se svou chotí ženich,
který v náruči ji chová
a bere ji do objetí,
ten, jejž přemilená matka
vkládá do chudičkých jeslí
k volovi a oslíkovi,
kteří byli v chlévě tehdy;
andělé mu vyhrávali,
lidé zpívali mu zpěvy,
a tak slavili ten sňatek
mezi dvěma uzavřený,
ale Bůh v jesličkách plakal,
vzlykal, nebyl k utišení,
v slzách, jež choť přinášela
k této svatbě jako šperky,
a matka v údivu žasla,
že takové proměnění,
totiž pláč člověka v Bohu
a v člověku potěšení,
jedno je i v druhém, ač to
běžné nebylo a není.
(sv. Jan od Kříže, závěrečná část Romance na evangelium In principio erat verbum, Vánoce 1577; překlad Miloslav Uličný)
On stvořil všechno na této zemi. Pojďme, klanějme se! Padněme k jeho nohám, dejme mu svá srdce. Pojďme, pojďme ho chválit a dobrořečit mu! Vyznejme ústy i srdcem: Není Boha, který by se mu podobal. Pojďme, klanějme se!
Jaká to otcovská dobrota pro ty, kteří ho hledají. Pojďme, klanějme se! Jaká to dobrota a milosrdenství pro spravedlivé. Pojďme, klanějme se!
Celá země, všechna zvířata se radují v hluboké úctě. Pojďme, klanějme se!
(sv. Marie od Ukřižovaného, zpěv ve vytržení, 70. léta 19. stol.)
Ó Emanueli, náš Králi a Zákonodárce, Spasiteli, jehož očekávají národy: přijď a zachraň nás, Pane, náš Bože.
O Emmanuel, Rex et legifer noster, exspectatio gentium, et Salvator earum: veni ad salvandum nos, Domine, Deus noster.
(Antifona ke kantiku Panny Marie – 23. prosince)
Ó Králi a touho národů, úhelný kameni, jenž rozdělené spojuješ vjedno: přijď a spas člověka, kterého jsi uhnětl z hlíny.
O Rex gentium, et desideratus earum, lapisque angularis, qui facis utraque unum: veni, et salva hominem, quem de limo formasti.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 22. prosince)
Ó Vycházející z výsosti, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo sedí v temnotách a stínu smrti.
O Oriens, splendor lucis aeternae, et sol justitiae: veni, et illumina sedentes in tenebris, et umbra mortis.
(Antifona ke kantiku Panny Marie – 21. prosince)
Ó Klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, ty otvíráš a nikdo nezavře, zavíráš a nikdo neotevře: přijď a vyveď z vězení ty, kdo sedí spoutáni v temnotách a v stínu smrti.
O Clavis David, et sceptrum domus Israel; qui aperis, et nemo claudit, claudis, et nemo aperit: veni, et educ vinctum de domo carceris, sedentem in tenebris, et umbra mortis.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 20. prosince)
Ó Kořeni Jesse, ty stojíš na znamení národům, před tebou králové v úžasu zmlknou, tebe budou národy vzývat: přijď a vysvoboď nás, už neprodlévej.
O Radix Jesse, qui stas in signum populorum, super quem continebunt reges os suum, quem gentes deprecabuntur: veni ad liberandum nos, jam noli tardare.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 19. prosince)
Ó Adonai, Vladaři Izraelova domu, ty ses ukázal Mojžíšovi v plameni hořícího keře a dals mu na Sinaji zákon: přijď a zachraň nás svou mocnou pravicí.
O Adonai, et Dux domus Israel, qui Moysi in igne flammae rubi apparuisti, et ei in Sina legem dedisti: veni ad redimendum nos in brachio extento.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 18. prosince)
Osm dní před slavností Narození Páně se v liturgii setkáváme s texty, které církev zpívá již od poloviny prvního tisíciletí. Při nešporách jako antifony k Magnificat a nově také při mši svaté jako verš před evangeliem zaznívají slova plná očekávání Spasitele. V latině začínají zvoláním „Ó“ – podle toho se nazývají „Ó antifony“.
Ó Moudrosti, tys vyšla z úst Nejvyššího, od jednoho konce k druhému se rozprostíráš, všechno mocně a líbezně spravuješ: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.
O Sapientia, quae ex ore Altissimi prodiisti, attingens a fine usque ad finem, fortiter suaviterque disponens omnia: veni ad docendum nos viam prudentiae.
(Zpěv před evangeliem; antifona ke kantiku Panny Marie – 17. prosince)
„Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“
(„Prázdný, vyhladovělý, sám, zraněný a trpící láskou, zavěšený ve vzduchu!“)
Jít zpátky z chlévů v horkém slunci po blátivé cestě mezi sadem a zeleninovou zahradou s Duchovní písní pod paží a říkat tahle nádherná slova! Našel jsem pěkné místo, kde můžu číst a modlit se, v horním patře toho chléva, kde bývali králíci. Nahoře pod střechou je místo dosažitelné pomocí různých žebříků. Jsou tam nějaké roury od kamen a stará vědra a spousta krabiček, do nichž novicové sbírají na začátku léta jahody. Je tu židle a je tu nádherné malé pravoúhlé okno, které hledí přes údolí dolů k jihu – vnější sad, pole svatého Josefa, vzdálená linie kopců. Je to nejklidnější a nejskrytější a nejizolovanější místo, jaké jsem v celém ohrazení objevil – ale není zrovna nejteplejší. Nicméně včera, když slunce svítilo do okna, to bylo dobré: „Vacio, hambriento, solo, llagado y doliente de amor, suspenso en el aire!“
(Thomas Merton, deníkový zápis z 17. 12. 1949)