KARMEL

(O.Carm. • blahoslavený • nezávazná památka 20. ledna)

Texty propria

Francesco Paoli se narodil 1. září roku 1642 v osadě Argigliano. Jeho rodiče se jmenovali Angelo Paoli a Santa, roz. Morelli, a mezi sousedy se těšili úctě pro svou poctivost, zbožnost a také solidaritu s potřebnými a chudými (ačkoliv sami nebyli nijak zvlášť zámožní). Tyto vlastnosti si Francesco, první z jejich sedmi dětí, nesl po rodičích celým svým životem. Již jako mladíkovi mu jeho krajané přezdívali „otec chudých“, což na nás působí dojmem proroctví, protože po jeho smrti papež Klement XI. tatáž slova nechal vytesat na jeho náhrobní kámen.

Vždycky mi byla velmi vzdálena myšlenka, že milosrdenství Boží je vázáno na hranice viditelné církve. Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, dopis řádové sestře, 23. března 1938)

Síla toho, co spojuje všechny křesťany, má nesmírnou hodnotu. Mnohdy věnujeme přílišnou pozornost tomu, co nás rozděluje, a už méně doceňujeme to a vážíme si toho, co nás spojuje. Přitom to, co nás spojuje, nám umožňuje žít ve světě, aniž by nás pohltila pozemská imanence, duchovní prázdnota, pohodlné sobectví, konzumistický a sebezničující individualismus.
Nás všechny křesťany spojuje jedna víra v Boha Otce, který nám dává život a velmi nás miluje. Spojuje nás víra v Ježíše Krista, jediného Vykupitele, který nás vysvobodil svou požehnanou krví a svým slavným vzkříšením. Spojuje nás touha po jeho slovu, které vede naše kroky. Spojuje nás oheň Ducha, jenž nás podněcuje k poslání. Spojuje nás nové přikázání, které nám Ježíš zanechal, hledání civilizace lásky, vášeň pro Království, k jehož budování spolu s ním nás volá sám Pán. Spojuje nás zápas o pokoj a spravedlnost. Spojuje nás přesvědčení, že ne všechno končí spolu s tímto životem, nýbrž že jsme povoláni k nebeské hostině, kde Bůh osuší každou slzu a shromáždí to, co jsme vykonali pro ty, kdo trpí.
Toto všechno nás spojuje. Jak bychom mohli nebojovat společně? Jak bychom se mohli nemodlit společně a společně nepracovat bok po boku, abychom chránili chudé z Amazonie, a tak zjevovali svatou tvář Páně a pečovali o jeho stvořitelské dílo?

(papež František, exhortace Querida Amazonia, odst. 108–110; 2020)

Otče! Důvěrníku mého srdce a mé duše!

Dychtím po tom, abych zůstával v důvěrném, vroucím a hlubokém spojení s Bohem, i když budu v suchopáru, hořkosti a bez citu. Chtěl bych ve světě konat úžasné divy! Chtěl bych noci prožívat v modlitbě bez potřeby spánku! Chtěl bych, aby se obrátili všichni, s kterými hovořím nebo na které pohlédnu! Chtěl bych, ale vím vůbec co? Proto nic nemůže naplnit mé srdce. Jsem přesvědčen, že ona lačnost srdce, která se rodí z vědomí nemožnosti realizace předsevzetí přijatých ke chvále Boží, byla pro světce velkým trápením.

(Diego Josef z Cádizu OFMCap. /1743–1801/, dopis duchovnímu vůdci F. X. Gonzálezovi)

Kéž náš Pán, pojímaný jako jediný prvek, jako jediná nezbytná a dostačující kořist pro úspěch v životě, roste ve Tvém srdci. (…) Bůh je všechno. Tím, že k Němu úplněji a věrněji směřujeme a ze všech svých sil k Němu tíhneme, vyčerpáváme beze zbytku všechny užitečné síly svého bytí; sbližujeme se neomylně a bez nebezpečí, že ztratíme ty, které milujeme; nabýváme schopnost činit okolo sebe dobro, vyzařovat pokoj a dobro… Jediným úkonem, jediným postojem uskutečňujeme celou složitost našich tužeb a povinností. Není snad pravda, že je dobré se bezpečně a nenávratně oddat požehnané jednotě s Bohem, do níž jsou zahrnuty všechny věci a všichni lidé?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 24. prosince 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Láska snáší s pozitivním duchovním postojem všechna protivenství. Znamená to zůstávat pevný v nepřátelském prostředí. Není to jen tolerování některých obtížných věcí, nýbrž je to něco mnohem širšího: dynamický a trvalý odpor, schopný vyrovnat se s jakoukoli výzvou. Je to láska navzdory všemu, a to i když celý kontext vybízí k něčemu jinému. Projevuje určitou míru houževnatého hrdinství, síly proti jakémukoli zápornému proudu, opci pro dobro, kterou nic nemůže zničit. To mi připomíná slova Martina Luthera Kinga, když i uprostřed nejtěžšího pronásledování a ponižování zdůrazňoval, že je třeba se rozhodnout pro bratrskou lásku: „Člověk, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také národ, který nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého; také rasa, která nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. A když se ti podaří podívat se do tváře každého člověka a uvidíš velmi hluboko v jeho nitru to, co náboženství nazývá „Boží obraz“, začni ho navzdory všemu milovat. Nezáleží na tom, co dělá, ty tam vidíš Boží obraz. Je tu nějaký prvek dobroty, které se nebudeš moci zbavit… (…) Když se pozvedneš na úroveň lásky, její veliké krásy a moci, pak jediná věc, kterou se snaž porazit, jsou zlé systémy. Lidi, kteří se chytli do pasti toho systému, miluj, ale snaž se porazit ten systém.“

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 118; 2016; papež zde cituje nositele Nobelovy ceny míru, amerického baptistického kazatele Martina Luthera Kinga /15. ledna 1929 – 4. dubna 1968/)

Mnohokrát jsem si všimla, že Ježíš mi nechce dávat zásoby, každou chvíli mi dává úplně novou potravu, nacházím ji v sobě, ani nevím jak.
Prostě věřím, že sám Ježíš, ukrytý v hloubi mého ubohého malého srdce, ve mně působí svou milostí a dává mi myslet na to, co chce, abych v přítomné chvíli dělala.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. A 76r)

Zdá-li se ti, že tě Bůh neslyší, volej o to hlasitěji, a pokud tě vyhání ze dveří, vejdi druhými. Řekne-li ti – tak jako kananejské ženě –, že nejsi hoden milosti, o niž prosíš, vyznávej, že právě proto neprosíš o výsostné milosti, ale pouze o možnost jíst drobty, které padají z Božího stolu.

(Jana Františka de Chantal /1572–1641/, Malé pojednání o modlitbě)

Drahá Marguerite,

tímto odpovídám na Tvůj dopis z 5. ledna, který mi přišel pochopitelně hodinu poté, co jsem hodil do schránky lístek pro Tebe. Děkuji Ti za přání do nového roku a ještě jednou: ať v Tobě přebývá čím dál víc Boží pokoj a uchvacující láska našeho Pána! Je možné, že se cítíš velmi daleko od ideálního a tak žádoucího sjednocení své bytosti v Bohu. Trpělivě se odevzdej. Podstatné je, že se touhou, modlitbami, úsilím zaměřuješ a pozvedáš ke Středu veškerého života a štěstí. Žádá se po nás jen dobrá vůle… Jakmile Bůh objeví v některé lidské monádě tuto dobrou vůli, dříve nebo později – třeba i ve smrti – doplní úsilí svého tvora a ujme se ho.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 12. ledna 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)