KARMEL

Když mluvíme o chudých, snadno upadneme do řečnického stylu. Zrádné je také pokušení zastavit se u statistik a čísel. Avšak chudí jsou lidé, mají své tváře, příběhy, srdce a duše. Jsou to bratři a sestry se svými přednostmi a chybami, stejně jako všichni ostatní, a je důležité s každým z nich navázat osobní vztah. (…) Zájem o chudé tedy nekončí jen spěšným poskytnutím almužny, ale vyžaduje obnovení pravých mezilidských vztahů, které byly chudobou narušeny.

Virtuální realita přebírá vládu nad skutečným životem a stále snadněji dochází k záměně obou světů. Z chudých se stávají obrazy, které mohou člověka na pár okamžiků dojmout, ale když je potkáme živé na ulici, převládne rozmrzelost a opomíjení. Chvat, každodenní průvodce člověka jeho životem, mu brání zastavit se, pomoci a postarat se o druhé. Podobenství o milosrdném Samaritánovi není příběhem z minulosti, ale klade otázky týkající se přítomnosti každého z nás. Delegovat pomoc na druhé je snadné, nabídnout druhým peníze na dobročinnost je velkorysé gesto, ale angažovat se osobně je povoláním každého křesťana.

(papež František, Poselství k 7. Světovému dni chudých; odst. 8.4)

Svatý Otče, na jedné straně bráním sociální spravedlnost, lidská práva a lásku k chudým. Na druhé straně stále dbám na postavení církve. Je třeba zabránit tomu, abychom při obraně lidských práv nevběhli do náruče ideologiím, které ničí lidské city a hodnoty.

(Óscar Romero /1917–1980/, slova adresovaná Janu Pavlu II., krátce před mučednickou smrtí)

Nepřítomnost dějinné paměti je závažným nedostatkem naší společnosti. Je to nezralá mentalita, kterou lze charakterizovat slovy „to už je za námi“. Poznávání minulých událostí a schopnost k nim zaujmout stanovisko je jediná možnost, jak budovat budoucnost, která bude mít smysl.

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 193; 2016)

Lekáš se délky této zkoušky… Ale ona už je téměř u konce, a zatímco si naříkáš, plyne čas, který je tolik vzácný svými bolestmi i svými radostmi. To Ti chci dnes večer po ixté zopakovat s nadějí, že Ti to, dá-li Bůh, připomenu po ixté + první. Za to se často modlím a prosím usilovně Boha, aby nám umožnil spolupracovat na jeho království a pomohl nám oběma lépe ho milovat.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Pane, tvé dítě pochopilo tvé božské světlo, prosí tě za odpuštění pro své bratry, je ochotné pojídat chléb bolesti tak dlouho, jak budeš chtít, a nechce vstát od tohoto stolu plného hořkosti, u kterého jedí ubozí hříšníci, až do dne, který jsi určil.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, rkp. C, 6r)

Mám tak vysoké mínění o nebi, že se někdy ptám sama sebe, jak to Bůh po mé smrti udělá, aby mě překvapil. Má naděje je tak velká a je mi takovým pramenem radosti, ne pocitem, ale spíše vírou, že mi bude třeba nějaké věci nade všechno pomyšlení, aby mě plně uspokojila. Než bych měla být zklamaná, raději bych si ponechala tuto věčnou naději.
Myslím si však: i když nebudu dosti překvapená, budu předstírat překvapení, abych udělala radost Bohu. Žádný strach, že bych mu dala najevo své zklamání; provedu to tak dobře, aby nic nezpozoroval. Ostatně vždycky se zařídím tak, abych byla šťastná. Aby se to podařilo, mám své malé praktiky, které znáte a které jsou spolehlivé. A pak, jen vidět, že dobrý Bůh je šťastný, to plně postačí k mému štěstí.

(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)

Dnes slaví své 68. narozeniny bratr Prokop Zboroň O.Carm. z pražské komunity... je ve vážném stavu v umělém spánku v nemocnici... prosíme o modlitbu za něj i za celé společenství...

Odvahu, odvahu, mé dcery! Vzpomeňte si, že Bůh nikomu neukládá víc utrpení, než jaká může snést, a že Jeho Majestát stojí při těch, kdo jsou sklíčeni. Nuže, jedno je jisté, že není čeho se bát, nýbrž důvěřovat v jeho milosrdenství, které jednou odhalí veškerou pravdu (…). Když si navzájem pomůžete, pomůže vám i dobrý Ježíš, který i když zrovna spí na moři, když se zvedne bouře, utiší vítr. Chce, abychom jej prosily, a má nás tolik rád, že vždy hledá, v čem by nám prospěl. Kéž je navždy požehnáno jeho jméno, amen, amen, amen.

(Terezie od Ježíše, dopis bosým karmelitkám do Sevilly, 31. ledna 1579; D 270,2.3, pracovní překlad Vojtěcha Kohuta)

Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát zbičovaným a umíral v mukách kříže: pohleď, uvažuj a nazírej.
Budeš-li trpět spolu s ním, budeš s ním i kralovat; budeš-li s ním cítit bolest, budeš se s ním i radovat, budeš-li s ním umírat na kříži utrpení, budeš s ním v záři svatých vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v knize života.

(sv. Klára /1194–1253/, druhý list adresovaný sv. Anežce České /1211–1282/)

Dnes si připomínáme 400. výročí mučednické smrti jednoho z nejvýraznějších světců Ukrajiny, sv. Josafata Kuncewicze – neúnavného zastánce jednoty církve a sjednocení s Římem.
Ke skutečné jednotě křesťanů žijících v minulém století na území někdejšího Sovětského svazu pak často nechtěně a účinně přispíval sám totalitní režim, když do koncentračních táborů posílal společně jak pravoslavné, tak katolíky všech ritů.
Encyklika papeže Pia XI. „Ecclesiam Dei“, příhodně vydaná právě před sto lety (12. listopadu 1923), v den třístého výročí Josafatovy mučednické smrti, reflektuje následky bolševické revoluce v Rusku v říjnu 1917, občanskou válku a náboženské pronásledování v nově založeném Sovětském Svazu (1922), do nějž byly násilně zahrnuty i části Ukrajiny a Běloruska. Z této encykliky citujeme:

Již před časem mě napadla myšlenka o Boží Vůli: pomyslelas na to, že je svým způsobem zhmotněná, ba přímo vtělená v té největší hloubi nás samých, prostřednictvím času? Času, který nás unáší a udává nám tempo, času, který plyne příliš rychle nebo příliš pomalu, času, který nás nelítostně dělí od vytouženého data nebo žene tak rychle vpřed hodiny vyhrazené pro setkání; času, který se staví proti tomu, abychom jedním mžiknutím uskutečnili zdokonalení, o nichž jsme snili pro sebe i pro druhé; času, který způsobuje naše stárnutí… U zdroje tohoto podstatného a všeobecného determinismu je tvůrčí činnost Boha: uznejme ji a zamilujme si ji.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 19. června 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)