KARMEL

… Když prožíváme jakoukoliv bolest, zklamání, ponížení, neporozumění, neuznání, únavu, nervozitu, strach, vlastní chyby a selhání, když vstupujeme do těžkých situací a setkáváme se se zlobou lidí, když se i z přátel stávají nepřátelé – ve všech takových situacích můžeme potkat Ježíše. Ve všech ho můžeme poznat jako milujícího Snoubence své duše a s radostí, že jsme ho poznali, jej obejmout. (…) Možná budeme jako malé dítě, které pláče, protože se udeřilo, ale zároveň se směje, protože ho maminka objala. Snoubenec Ježíše opuštěného není člověkem smutným, který vyhledává bolest, ale člověkem radostným a šťastným, protože i ve všech bolestech dovede najít štěstí z lásky. Láska k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému není jen téma pro meditaci, ale způsob života… Ten, který řekl: „Tomu, kdo mě miluje, se zjevím“, se dává poznat v každé tváři, která je poznačená bolestí. Volba Opuštěného přináší jistotu, že ani v nejtěžší temné noci nebude člověk bez Boha, protože ho pozná i v samotné temnotě. Ponoření do temnoty Velkého pátku v hlubokém spojení s Ježíšem přináší jistotu vítězství velikonočního rána, protože Opuštěný a Zmrtvýchvstalý je tentýž. Noc, v níž umřela smrt, je plná světla…

(arcibiskup Jan Graubner, závěr kázání na Popeleční středu 2023)

Zdá-li se vám, že vám Bůh dal nějakou ctnost, považujte ji za nezasloužený dar, který vám může být opět vzat, jak se často stává ze zvláštní Boží prozřetelnosti.
Nikdy jste to nezakusily, sestry? Já ano!
Někdy se mi zdávalo, že na ničem nelpím, a když jsem byla vystavena zkoušce, dokázala jsem, že tomu tak opravdu je. Jindy naopak jsem cítila, že na něčem tolik lpím, že jsem se již nepoznávala, a šlo dokonce o věci, kterým jsem se den předtím vysmívala. (…)
Stejně se mi někdy zdávalo, že si nevšímám pomluv a reptání proti sobě: a leckdy jsem to také dokázala, takže jsem si v tom libovala. Avšak v jiných dnech stačilo jediné slůvko, abych upadla do takového trápení, že jsem toužila zemřít, neboť se mi zdálo, že mě všechno unavuje.
A tyto proměny nezakouším jenom já… Vím, že je tomu tak.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXXVIII,5)

Děkuji Vám za krásný útěšný dopis ze čtrnáctého. Stále se dívejte na Nejsvětější Srdce. Proč se bát, jestli to tuberkulóza bude, nebo ne? Jste Jeho, a to je Jeho dar pro Vás, Jeho nevěstu. (…) Není to oslavený Ježíš ani Ježíš v jesličkách, ale na Kříži: sám, nahý, krvácející, trpící, umírající na Kříži.
Usmívejte se. Na Ruku, která Vám zasazuje ránu, se usmívejte. Ruku, která Vás přibíjí na Kříž, líbejte. Jako Vy nevěřím, že je to tuberkulóza, nechte je ale dělat všechno, co s Vámi chtějí dělat. Buďte jako beránek, na každého se usmívejte.
Milujte Ježíše a ať je pro Něj Vaše srdce vždycky usměvavé. Všechny ty znepokojující myšlenky pocházejí od ďábla – všechny je ignorujte.

(matka Tereza, dopis spolusestře)

Včera – o suché středě – zemřel bratr Gregory. Bratr Gregory byl svatý muž a v posledních letech ho vše, co dělal, stálo tolik úsilí, že se zdálo, že se naprosto ztrácí v horlivém plnění povinností křížové cesty…
Zeptal jsem se ctihodného otce, co učinilo bratra tak svatým. Nevím, jakou odpověď jsem čekal. Byl bych šťasten, kdybych slyšel něco o hlubokém a prostém duchu modlitby, něco o netušených výškách víry, čistotě srdce, vnitřním tichu, samotě, lásce k Bohu. Snad že mluvil s ptáky jako svatý František.
Ctihodný otec odpověděl velice pohotově: „Bratr stále pracoval,“ řekl. „Bratr ani nevěděl, co je to zahálet. Když jste ho poslal hlídat krávy na pastvu, ještě si našel dost věcí na práci. Donesl kbelík ostružin. Nevěděl, co je to zahálet.“
Vyšel jsem z otcova pokoje a cítil se jako člověk, kterému ujel vlak.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 18. prosince 1947)

Domnívám se, že útrapy hladu, jimž jsme byli za války vystaveni ve vězení, jsem snášel o něco snadněji i díky postům, sebezapření a úkonům kajícnosti, které jsem si kdysi sám ukládal. Zkušenost hladovění pro mne přinejmenším nebyla nijak nová, rozdíl byl jen v intenzitě. A brzy jsem poznal, že modlitba sice nepomáhá od fyzických útrap ani duševního soužení, ale lze je díky ní trpělivěji snášet. A jistě to byla právě modlitba, co mi pomohlo překonat každou krizi.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, vzpomínky na sovětské vězení za 2. svět. války, On mne vede, 5. kapitola)

Nevíš, jak praktikovat „odříkání při plné činnosti“. Sama si však odpovídáš: tím, že budeš jednat! Ta největší oběť, kterou můžeme přinést, to největší vítězství, které můžeme sami na sobě vybojovat, je překonat netečnost, sklon k slabému úsilí. Křesťanská činnost sama o sobě odpoutává a spojuje s naším Pánem. Nezabývej se teoretickým odříkáním, začni tím, že se oddáš naplňování svého často protivného úkolu, který je Ti určen Bohem. On Ti pomůže…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Jestliže hledáme svatost, která je milá Bohu, pak pravidlo pro naše jednání, podle něhož budeme souzeni, najdeme v tomto textu: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“. (…) Tváří v tvář těmto Ježíšovým nekompromisním požadavkům je mou povinností poprosit křesťany, aby je vzali na vědomí a přijali v duchu upřímné otevřenosti, sine glossa, to znamená bez komentářů, bez vytáček a výmluv.

(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 95.97; 2018)

Popelec nám připomíná, kdo jsme a odkud pocházíme, vede nás zpět k základní pravdě života: jen Pán je Bůh a my jsme dílem Jeho rukou. My máme život, zatímco On je život. On je Stvořitel, zatímco my jsme křehká hlína, kterou formují Jeho ruce. Pocházíme ze země a potřebujeme nebe – Jeho. S Bohem povstáváme z popela, ale bez Něho jsme prach. Když pokorně skláníme hlavu, abychom přijali popelec, upamatujme se ve svém srdci na tuto pravdu: jsme Hospodinovi, patříme Mu. On totiž „uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života“. Existujeme, protože do nás vdechl dech života. A jako něžný a milosrdný Otec také prožívá půst, protože po nás touží, čeká na nás, očekává náš návrat…

(papež František, promluva na Popeleční středu 2023)

Nemáme zápasit tak, že se nutíme k tomu, co je nám protivné. Máme se utíkat vzhůru k Bohu a poté sestoupit dolů s paprskem lásky, kterou Bůh miluje ty druhé. Pak bude snadné myslet to s nimi dobře, a srdce se zklidní.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně se o něm mluví jako o „díle spravedlnosti“. (…) Protože lidé jsou hříšní, hrozí jim nebezpečí války a bude hrozit až do Kristova příchodu. (…) Nedávné války způsobily našemu světu nesmírné škody hmotné i mravní, a přesto ještě teď den co den v některé části Země pokračuje válka ve svém ničivém díle. (…)