KARMEL

Když k nám Bůh promluvil, pak proto, abychom z jeho slov žily (…). Nejzázračnější věci nám však zevšedňují. Kdyby Bůh ještě nebyl promluvil a my bychom se dozvěděly, že pošle světu poselství, jak vzrušeně bychom je přijaly!... Máme evangelium, jež je nevyčerpatelnou studnicí, a čteme je roztržitě. Jeho slova nám sotva pronikají do duše. Důkazem je, že z nich nežijeme.

(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, korespondence I/147)

Od této chvíle Pane, abych Tě aspoň v něčem následovala, chci snášet nejen trápení, jež na mne budou přicházet, nýbrž budu je považovat za cenné poklady. Jděme společně, Pane: půjdu, kamkoliv půjdeš Ty; kdekoliv projdeš Ty, tam projdu i já.

(Terezie od Ježíše, Cesta k dokonalosti XXVI,6)

Dnes si připomínáme 152. výročí úmrtí bosého karmelitána otce Augustina Maria od Nejsvětější Svátosti (vlastním jménem Hermanna Cohena). Hermann se narodil v Hamburku, v dobře situované rodině židovského bankéře roku 1820 (je tedy přibližně současníkem tatínka Terezie z Lisieux nebo tatínka Alžběty od Trojice). Maminka ambiciózně podporovala jeho výjimečné hudební nadání a přestěhovala se s ním do Paříže, kde Hermann studoval u Franze Liszta hru na klavír a skladbu; francouzská umělecká společnost však třináctiletému chlapci způsobila naprostý mravní a duchovní rozvrat. V sedmadvaceti letech ho Pán přivedl k obrácení, Hermann přijal křest, jako patrona si zvolil sv. Augustina, odehrál poslední koncert a vstoupil na Karmel (ve Francii byly tou dobou pouze dva nově obnovené konventy – 132 klášterů padlo za oběť nedávné francouzské revoluci a napoleonské době). Roku 1851 byl vysvěcen na kněze, jako výmluvný kazatel ovlivňoval tehdejší společnost. Stále více ho ale přitahovala tichá eucharistická adorace, po letech získal povolení odebrat se do poustevny v Taresteix, nedaleko Lurd.

Když má člověk špatné zdraví, musí toho hodně snést, protože když je nemocný a neleží, tak ho nepovažují za nemocného. Z nejrůznějších důvodů má neustále příležitost k obětem, a to nejednou k velice velkým obětem. Nyní chápu, že mnoho věcí ukáže teprve věčnost, ale chápu i to, že Bůh, když žádá oběti, tak svou milostí nešetří, ale dává ji duši v hojnosti.

(Faustyna Kowalská /1905–1938/, Deníček V/1341)

Navzdory všemu, co mě na viditelné církvi dráždí a pobuřuje, by bylo největším zlem prohlubovat tyto trhliny v nesešívané tunice. Nezbývá nám než se přidat ke všem těm, kteří se je snaží zašít.

(François Mauriac /1885–1970/, Ce que je crois, 1962)

Odvracejte svůj pohled od sebe, ba i od svých všech chyb a slabostí, a to především! Hleďte ne na sebe, ale spíše na Krista. Anebo spíše – a to je pro Vás ještě dost těžké – když pozorujete sebe, máte vidět jen Krista, jenž je ve Vás přítomen, nikoliv sebe. Kristus je ve Vás, ba spíše, je Vámi. Zapomeňte, že jste dva. Zapřete sebe, nechtějte už být.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis z 19. dubna 1932)

Více ZDE>>>

Jen jedna věc je skutečně důležitá a měla by živit naši chuť, naši vášeň k životu: pocit, že se Bůh uskutečňuje všude kolem nás a v nás. Bude-li jen v našich životech nadále probíhat tato základní transformace, co záleží na dílčích nepříjemnostech nebo nesouladu, které dozajista budou pokračovat – a proti nimž musíme bojovat –, ale které samy mohou sloužit k tomu, aby náš Pán nastoupil na naše místo. Právě tímto způsobem chceme nyní být šťastní, nemám pravdu?

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, těsně před koncem 1. světové války, 7. listopadu 1918; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Bože, pociťujeme celou tíhu desetiletí, staletí a tisíciletí své křesťanské západní civilizace. Jsme unavení a staří, plazíme se unavení a staří mezi troskami této křesťanské západní civilizace a pociťujeme stín pomíjivosti, stín smrti a temnoty kolem nás. A chtěli bychom zaniknout ve své hořkosti, chtěli bychom si ve své hořkosti unaveni zoufat nad Tvým světlem, nad Tvou láskou, nad Tvým věčným životem!

Bože, máme strach z budoucnosti, jenž nás trýzní a pronásleduje, strach z vírů, jež nás ohrožují, jež by nás chtěly vláčet mezi nebem a zemí!

Vznešená paní,
myslím, že byste se měla snažit, i když bez přehnaného úsilí, myslet na Boha kdykoliv pocítíte touhu po meditaci v samotě a zároveň lítost, že to nemůžete uskutečnit. Nestačí jenom nechávat si tyto myšlenky, až budete mít čas sama pro sebe, budete moci být za zavřenými dveřmi a nebudete mít k nikomu žádné povinnosti. Právě okamžik, kdy litujeme, že nemůžeme věnovat své myšlenky Bohu, musíme využít. Tehdy můžete Bohu otevřít své srdce vřele, upřímně a v naprosté důvěře. Každý okamžik, jenž takto zachytíte, už bude sám o sobě stačit. Každý okamžik – nejenom když sedíte v kočáře nebo v nosítkách –, nýbrž i když se oblékáte a češete, dokonce při jídle a rozhovoru s jinými lidmi.

(François Fénelon /1651–1715/, dopis hraběnce Elisabeth de Grammont /1641–1708/, 17. listopadu 1694)