KARMEL

Bůh žádá především celé srdce – srdce, to je to hlavní. Proč ten, kdo nic nemá, může mít větší zásluhy než ten, kdo má velký majetek a zřekne se ho? Protože ten, kdo nic nemá, přichází k Bohu s větší láskou. A to je právě to, co Bůh obzvláště chce.

(Vincenc de Paul /1581–1660/, La povertà, 13. srpna 1655)

Poněvadž z Božího popudu chováme ke všem lidem city otcovské lásky, myslíme s bolestným smutkem na osudy těch, kteří byli vyhnáni z vlasti z politických důvodů; množství těchto uprchlíků, dnes nesčíslné, provází mnoho neuvěřitelných utrpení. (…) Není zbytečné připomenout zde, že i političtí uprchlíci mají osobní důstojnost a že jim mají být přiznána všechna osobní práva. Tato práva nemohli ztratit proto, že byli připraveni o občanská práva ve své vlasti. Mezi právy lidské svobody zasluhuje uznání také to, že každý může odejít do takového státu, v němž, jak doufá, se bude moci lépe postarat o sebe i o svou rodinu. Je proto povinností státníků přijímat přistěhovalce a, pokud to dovoluje blaho jejich společenství, být vstřícní vůči úmyslu těch, kteří se snad chtějí začlenit do nové společnosti.

(Jan XXIII. /1881–1963/, encyklika Pacem in terris, odst. 103, 105 a 106; 11. dubna 1963)

Láska naplněná drobnými projevy vzájemné péče je také láskou občanskou a politickou a projevuje se ve všech skutcích, které usilují o budování lepšího světa. Láska ke společnosti a nasazení pro společné dobro jsou výsadní formou nezištné lásky, která zahrnuje nejen vztahy mezi jednotlivci, ale také „makrovztahy“ – společenské, ekonomické, politické. (…) Vnímá-li někdo Boží povolání k tomu, aby společně s druhými zasahoval do těchto sociálních dynamismů, musí pamatovat, že je to součástí jeho spirituality, že je to projev milosrdné lásky a že tímto způsobem dozrává a posvěcuje se.

(papež František, encyklika Laudato si´, čl. 231; 2015)

Láska zahrnuje nejen ty, kdo žijí na zemi, ale i ty, kdo již zemřeli, i celé peklo, a dokonce i ty, kdo se dosud nenarodili, jinými slovy: celého Adama. Je třeba mít soucitné srdce a milovat nejen lidi, ale také mít v úctě každého tvora, vše stvořené.

(Silván z Athosu /1866–1938/)

Chraň se propadat sebelitování, jako kdybys byla ta nejubožejší nešťastnice, to jsou výrazy naprosto nevhodné pro služebnici Boží. Takové výroky se rodí v poraženeckém srdci a nejde o nic jiného než o projevy netrpělivosti a nelibosti.

(Pater Pio, OFMCap /1887–1968/, korespondence)

Pouze člověk připravený žasnout dokáže opravdu ztichnout. Pouze ten, kdo je probuzen úžasem, je ve stavu opustit všechna naučená vysvětlení a ztichnout před skutečností. Podle Krista vede cesta právě tudy: blažení jsou tiší. Oni zdědí svět. Svět nepatří těm, kdo si ho podmaní vysvětlením. Svět patří těm, kdo mu v lásce a s porozuměním naslouchají. Nemůžeme však porozumět, dokud se nenaučíme umění vnitřního ticha. To ticho se zrodí až tehdy, když se vzdáme. Ve chvíli, kdy přestaneme brát sami sebe tak smrtelně vážně. Teprve když přestaneme s urputností trvat na svých vysvětleních, konceptech a představách, najdeme odvahu pustit vše z ruky a žasnout. Tehdy nastane ticho a my vstupujeme do porozumění.

(Daniel Pastirčák /*1959/, Evangelium podle Jóba, 2013)

Kde jinde byste uctívali Hospodina „v duchu a v pravdě“ než tam, kde žijete? V přítomném čase, na přítomném místě a nikde jinde. Náš Bůh je Bohem přítomnosti a je také Bohem odtud. Naše pomyslné poutě jsou vždy útěkem od živého Boha – oč světější bych byl jinde! (…)
Pro křesťanský život je zásadní, aby byla prolomena hranice mezi posvátnými a světskými místy, která nám tak vyhovuje. Toto rozdělení není v duchu evangelia a já mám za to, že Ježíš trávil svůj čas naopak tím, že strhával všechny opony v chrámu oddělující běžný život od Boží přítomnosti. Boží přítomnost musí přesahovat hranice kostela. A vy si u sebe doma můžete zvyknout na to, že jdete na pouť do koupelny nebo v průvodu do ložnice. (…) Bůh přebývá v naší ložnici, a my jsme o tom nevěděli. Bůh bydlí u nás doma, a my jsme to nevěděli.

(Adrien Candiard OP /*1982/, Když jsi byl pod fíkovníkem)

Kristova láska může dát srdce této zemi a znovu oživit lásku tam, kde si myslíme, že naše schopnost milovat je definitivně mrtvá. Také církev potřebuje lásku, aby nenahrazovala Kristovu lásku chatrnými strukturami, posedlostí minulými časy, zbožňováním vlastní mentality, fanatismy nejrůznějšího druhu, jež vposledku zabírají místo nezištné Boží lásce, která osvobozuje, oživuje, naplňuje srdce radostí a živí společenství. (...)
Prosím Pána Ježíše, aby nám všem z jeho Svatého Srdce prýštily proudy živé vody a uzdravovaly rány, které si zasazujeme, aby posilovaly naši schopnost milovat a sloužit a podněcovaly nás k tomu, abychom se naučili kráčet společně vstříc spravedlivému, solidárnímu a bratrskému světu.

(papež František, encyklika Dilexit nos, odst. 218–220; 2024)

Duchovnost znamená ctít lidskou cestu, milovat a ji a prožívat ji se vší její zázračností a tragičností. „Bůh k tobě přichází převlečen za tvůj život,“ moc dobře říká moje přítelkyně Paula D’Arcy. Kdo by si to pomyslel? Mně pořád říkali, že hlavní je, aby člověk chodil do kostela.
Autentické křesťanství není ani tak systém víry, jako systém života a smrti, který nám ukazuje, jak darovat svůj život, jak darovat svou lásku a jak nakonec darovat svou smrt. V podstatě tedy, jak „darovat“ – a tím se spojit se světem, se vším dalším stvořením a s Bohem.

(Richard Rohr /*1943/, Univerzální Kristus)

Chci Ti předložit svůj všední den, Pane. Dlouhé hodiny a dny, jež jsou vyplněny vším možným, jen ne Tebou. Pohlédni na tento všední den, můj mírný Bože, jenž jsi milosrdný k člověku, který neznamená téměř nic než všední den; pohleď na mou duši, která není téměř nic než cesta, na níž se nekonečně posunuje veteš světa, jeho nespočetné maličkosti, prázdné řeči a marný spěch, zvědavost a předstíraná důležitost. (…) Moje ubohá duše se stala jakoby obrovskou zásobárnou, do níž se dováží den co den „všechno“ a ze všech stran, až je naplněna až po střechu jen všedním dnem. (…)
A pohleď, můj Bože, kdybych chtěl prchnout před svým všedním dnem, kdybych se chtěl stát kartuziánem, abych už nic nemusel konat nežli v mlčenlivém klanění dlít před Tvou svatou tváří, byl bych pak vskutku povznesen nad všední den? Když myslím na ty hodiny, kdy stojím u Tvého oltáře nebo recituji modlitbu Tvé církve, pak vím, že ne vždy jsou světské záležitosti tím, co činí mé modlitby všedními, ale že já sám jsem ten, kdo může proměnit i nejsvětější dění v hodiny šedých všedních dnů. Proto vím, že existuje-li pro mne vůbec nějaká cesta k Tobě, že jde skrze všední den. (…)
Co Ti tedy mám říci v této hodině, když se jako všední, každodenní stavím před Tvou tvář? Jen jednu prosbu zajíkavě přednáším, prosbu o Tvůj nejobvyklejší dar a nejvyšší, o Tvou lásku. Dotkni se mého srdce svou milostí. Dej mi, když se chápu věcí světa s radostí či s bolestí, chápat a milovat v nich Tebe.

(Karl Rahner SJ /1904–1984/, úryvek z textu Bůh mého všedního dne)