Doporučujeme
V druhé půli měsíce září proběhl v Sassone nedaleko Říma již pátý světový kongres karmelitánských terciářů a vůbec laiků, přidružených ke karmelitánskému řádu původní observance (O.Carm.). Kongres se koná každých šest let a tématem toho letošního byl apoštolát, který terciáři nebo karmelitánští laici v různých zemích a světadílech rozvíjejí.
Naše země byla na tomto setkání zastoupena především dvěma přímými organizátory kongresu. P. Josef Jančář kromě toho, že je generálním prokurátorem řádu (tj. má na starosti kontakt mezi řádem a Svatým stolcem), je také členem generální rady řádu, pověřeným právě péčí o laiky. A na něm ležela hlavní tíha potřebných příprav. Vladimíra Polišenská, která pracuje v týmu stálého sekretariátu pro laiky, mu s organizací vydatně pomáhala. A „pouhými účastníky“ kongresu pak byli Martina Vintrová z klatovského společenství terciářů, Radka Šafářová z pražského společenství a P. Gorazd Cetkovský, který má péči o karmelitánský třetí řád v naší republice na starosti.
Časopis Karmel dostal ve svém podtitulu za úkol být časopisem „pro duchovní život“. Proto jsme podrobnější informace o kongresu vyhradili internetovým stránkám www.karmel.cz a soustředili jsme se na to, že jsme zmíněným účastníkům tak významného celosvětového setkání položili jedinou otázku:
Jaký podnět pro duchovní život Vám účast na kongresu přinesla?
P. Josef: Myšlenka konat pravidelně mezinárodní Kongres karmelského laikátu vzešla na minulé generální komisi pro karmelský laikát a jako taková byla presentována na Generální kapitule řádu v roce 2001. Návrh, že Kongres se bude konat pravidelně každých šest let, pokud možno rok před generální 
kapitulou, byl přijat. Předtím se konaly tyto kongresy spíš nahodile, na obecná témata, s cílem uvědomit si, kdo jsme a kam jdeme. Poslední dva kongresy chtěly mluvit o tématech více konkrétních, která by vedla k prohloubení identity laiků a k jejich plnějšímu zapojení do života Církve, jak je k tomu vyzval Druhý vatikánský koncil.
Generální komise pro karmelský laikát, jíž jsem po dvě volební období předsedal, chtěla, aby kongres byl nejen příležitostí pro vzájemná setkávání, ale aby měl i aspekt formační a programatický, aby vedl laiky dopředu, dodával jim inspiraci a vedl k tomu, aby se jejich účast v karmelském laickém hnutí stávala stále plodnější, aby stále dokonaleji naplňovali tu karmelskou triádu, zdůrazněnou i v Řeholi třetího řádu: modlitba – bratrství – služba. Tedy to, co v modlitbě získají, aby ve společenství žili a skrze apoštolskou práci předávali dál. A myslím, že kongresy tuto ideu pomáhají naplňovat.
Minulý kongres poukázal na důležitost vzájemné komunikace, jež napomáhá k růstu společenství (communio), a pak dobré formace, která je nezbytná nejen pro osobní růst, ale i pro růst karmelského společenství jako takového.
A ten letošní kongres zase zdůraznil nezbytnost dobré formace k apoštolátu, tedy ke službě. V přednáškách se nad tímto tématem mohli účastníci zamýšlet nejen v teoretické a duchovní rovině, ale na různých příkladech mohli vidět, jak se v různých oblastech světa a různými způsoby dá laický apoštolát uskutečňovat. Domnívám se, že obojí, spolu se sdílením zkušeností při práci ve skupinách, bylo velmi inspirativní pro každého, kdo se snaží, aby jeho křesťanský život nebyl jenom přijímáním, ale i dáváním. Alespoň bezprostřední reakce účastníků mi to potvrzovaly. A tak věřím, že i tento Kongres přinese své ovoce a přispěje k většímu zapojení se karmelských laiků do života Církve, místní a potažmo i té všeobecné.
Vladimíra: Tento kongres byl již druhý, kterého jsem měla možnost se zúčastnit. Opět jsem si uvědomila, že povolání do Třetího řádu Karmelu je věc, která nezávisí jen na nás samotných, na našich představách, přáních a rozhodnutích, ale je to především Boží dar, Boží povolání. Je to patrné především na tom, kolik toho máme tak nějak vnitřně společného s lidmi, kteří jinak pocházejí z nejrůznějších koutů světa. Můžeme mít rozdílnou mentalitu, zvyky, dokonce i názory, a přesto je náš život postaven na něčem podstatně stejném. Možnost vidět, jak Karmel žije a kvete v jiných zemích, mi navíc pomáhá rozšířit pohled i srdce a uvědomit si, že existují karmelitáni, karmelitky, řeholníci a laici, i mimo naši českou kotlinu. Že realita Karmelu se neomezuje jen na to, co znám z vlastní země, ale že jsem, společně s dalšími našimi českými terciáři, součástí rodiny mnohem širší, která má možná větší povědomí o nás, než my o ní. To vše mě naplňuje vděčností a radostí.
Martina: Velmi silně na mě zapůsobila viditelná vděčnost účastníků za karmelitánské povolání a jejich snaha ho stále více poznávat a žít, také jejich opravdová modlitba. Přednášky i diskuse ve skupince mě povzbudily k větší odvaze k tomu, abych se v modlitbě otvírala Pánu a byla ochotná přijmout jeho výzvy a jeho vůli. Opravila jsem si také své chápání apoštolátu...
Radka: Co jsem si odnesla především? Snad bych se opřela o postavu Jana Křtitele. Mít v srdci obraz Boží, hledat ho usilovně v tichu a poušti, poznat Pána na břehu Jordánu mezi zástupy, vydat svědectví v pravý čas, poznat a splnit svůj úkol v Božím plánu spásy, nést pak i dalším životem ono chvění: „Kdo jsi, poznávám Pravého?“ Žít jako Panna Matka Maria přítomný okamžik s pohledem upřeným k Boží tváři, hledat Boha v každém stvoření a v srdci každého člověka vidět jeho střed – Pána Ježíše, sloužit mu v pokoře a s radostí tam, kde ke mně dnes přichází, i v tom nejméně žádoucím. Setkání s lidmi, kteří žijí stejnou spiritualitu v jiné mentalitě, odlišným způsobem mně vzdáleným a neuchopitelným, na jiném místě a v jiných podmínkách – ale s pravdivostí, která tryská zevnitř. Zřetelný dotek toho, že pravdivost druhých je to, v čem je mohu poznávat. Neustálá vnitřní modlitba jako neustálá vnitřní dispozice – tak, jak jsme jí právě schopni. A veliká vděčnost, Bohu i člověku.
P. Gorazd: Pro mne bylo neobvyklou zkušeností setkání s lidmi z tak mnoha a tak vzdálených zemí, s lidmi co do kultury a mentality tolik rozdílnými. Uvědomil jsem si, že si Pána Ježíše, Panu Marii i vlastně všechny světce stále přece jen představuji příliš jako Evropany, ba – ano, zní to směšně – jako Čechy, kdežto jejich mentalita byla vlastně asi hodně jiná... Měli bychom tedy být lidmi nejen hlubokého, ale i širokého srdce. To je vlastně to druhé „největší přikázání“, které nám Pán Ježíš klade na srdce. To první Kristu nestačí.
To, co jsme tu zachytili, jsou jen bezprostřední a stručné dojmy. Obrazně je můžeme nazvat „raným ovocem“ kongresu. Věřím, že získaných plodů se ukáže mnohem víc a budou potažmo celému třetímu řádu u nás trvalým přínosem do budoucna.
Zpracoval P. Gorazd, O.Carm.