Doporučujeme
Pavlína Čančarová
Když jsem psala svou diplomovou práci na téma „Apoštolát laiků ve spiritualitě karmelitánského třetího řádu“, věnovala jsem mimo jiné krátce pozornost i jeho dějinám. Použila jsem přitom knihu Karmel in der Welt. Katechismus für Karmel-Terziaren, kterou napsal někdejší provinciál karmelitánské hornoněmecké provincie Josef Kotschner a která vyšla ve Straubingu v roce 1961. Informace, které jsem z ní mohla načerpat, mi připadly zajímavé a jinde nedostupné. Věřím, že to je historie poučná. Ukazuje, že život karmelitánského třetího řádu se mimo jiné odvíjel podle rozvoje, případně úpadku, celkového náboženského života a že pro „přežití“ karmelitánského třetího řádu v určitém období v některých oblastech byl důležitý a nenahraditelný každý jednotlivec, který poctivě žil své terciářské povolání.
Bulou „Cum nulla,“ kterou vydal 7. října 1452,1 dovolil papež Mikuláš V. přijímat do Karmelu ženy, žijící v zasvěcené čistotě (continentes), a generálnímu převorovi a provinciálům řádu umožnil tyto skupiny žen řídit a vymezovat jim i způsob života.2 A tak se vlastně otevřela cesta i ke zřízení karmelitánského třetího řádu, který by byl tvořen nejen ženami, jež se rozhodly žít zasvěceným způsobem života, ale i laiky – muži a ženami, kteří by žili „ve světě.“
28. listopadu 1476 papež Sixtus IV. vydal další bulu „Dum attenta,“ kterou povolil karmelitánskému řádu vtiskovat různým skupinám laiků stejné uspořádání, jako měly třetí řády jiných mendikantů. Touto bulou bylo dovoleno přijímat do Karmelu muže i ženy, ať už žijící v zasvěcené čistotě či v manželství. Tím byla existence karmelitánského třetího řádu umožněna de iure, kanonicky, poněvadž karmelitánům se ohledně třetího řádu přiznávaly stejné pravomoci, jaké měli františkáni a dominikáni už dlouhou dobu.
Sr. Pavla Křivánková, SCSC
V pozůstalosti otce Metoděje Minaříka se nacházejí namnožené fotografie Michaelky Haukové (1951–1957) a obrázek vytištěný u příležitosti jejího pohřbu, obsahující data, z nichž je zřejmé, že dívenka zemřela rok po svém prvním svatém přijímání. Když jsem pátral po vzpomínkách na otce Metoděje mezi sestrami kongregace sv. Kříže v Kroměříži, protože P. Metoděj byl účetním v Albrechticích nad Orlicí v Domově důchodců, kde pracovaly i ony, a sloužil jejich komunitě jako kněz, slíbila mi sestra Pavla, že mi o Michalce poskytne víc informací. Rád bych se o ně podělil i s vámi. Události, které tehdy oslovily pětačtyřicetiletého otce Metoděje, mohou nyní vystoupit i před náš duchovní zrak.
Michaelka Hauková se narodila 12. listopadu 1951 v Brně. První svaté přijímání přijala ve věku čtyři a půl roku 27. 5. 1956. Naposled přijala Krista v eucharistii 7. července 1957. Zemřela 17. července 1957 v Lukově u Zlína. V prázdniny roku 1957 přijela ke svým příbuzným do Lukova u Zlína paní Růžena Hauková se svými dvěma dětmi, Michaelkou a Jindřiškem. Dvě sestry Fádlerovy z Lukova totiž uzavřely manželství s dvěma bratry Haukovými z Brna. Obě děvčata v mládí navštěvovala obecnou školu u sester sv. Kříže v Lukově. Proto paní Růžena navštívila v neděli odpoledne sestry sv. Kříže v domově důchodců, který byl zřízen v bývalém sirotčinci Carolineum. Seděly jsme společně v zahradě u skalky Panny Marie Lurdské a povídaly si. Brzy přišli za námi na návštěvu rodiny Haukovy dva mladí muži, Josef Koláček, později činný jako jezuitský kněz ve vatikánském rozhlase, a Ludvík Kolek, umělec, známý výzdobou interiérů kostelů.
(k 100. výročí narození P. Metoděje Minaříka, O.Carm.)
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
V letošním srpnu uplynulo sto let od narození P. Metoděje Minaříka, O.Carm. Byl posledním žijícím karmelitánem předválečné doby a jemu společenství Karmelu v naší zemi vděčí za to, že mohlo přežít dobu totality a dokonce se rozrůst. V příštím roce v září si připomeneme desáté výročí jeho úmrtí. Proto jsme o jeho životě připravili výstavu, která je a i v následujících měsících bude ke zhlédnutí v ambitu vyderského poutního místa. Proto jsme se nad jeho odkazem zamýšleli 16. června tohoto roku při celostátní pouti třetího řádu v Kostelním Vydří. Nyní bych se rád i na stránkách našeho časopisu k tomuto tématu vrátil a znovu uvažoval o tom, jaké duchovní podněty pro nás připomínka těchto výročí a osobnosti otce Metoděje může znamenat.
Oživme si v paměti nejprve ve stručnosti fakta o jeho životě. P. Metoděj se narodil 20. 8. 1912 ve Slavičíně a při křtu dostal jméno František. Ve svém rodišti prožil prvních 14 let svého života. Měl čtyři sourozence, sám byl nejmladší. Tatínek zemřel, když bylo Františkovi dvanáct let. Od roku 1926 studoval František na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Tam prostřednictvím četby Dějin duše poznal svatou Terezií z Lisieux a díky jiné knize i sv. Jana od Kříže. Pod vlivem této četby se rozhodl vstoupit do karmelitánského řádu. Nenechal se odradit ani tím, že u nás byl tehdy jediný klášter karmelitánů – na opačném konci Moravy v Kostelním Vydří – a že noviciát bylo nutné absolvovat v zahraničí. Nastoupil do kláštera hned po maturitě (v roce 1933), noviciát začal na sklonku roku v bavorském Straubingu, pak prožil pět let v klášteře v Bamberku a studoval teologii. V tom čase složil v řádu věčné sliby. Po přijetí kněžského svěcení a po dokončení studia přišel do komunity v Kostelním Vydří.
Výzva, funkce a zodpovědnost
Fr. Desiderio García Martínez, O.Carm.
3.2. – Utvářet
Brazilci řeku Amazonku nazývají tímto jménem od soutoku řek Río Negro a Solimões. (Svatá Terezie od Ježíše by na mém místě teď jistě podotkla jako v 5H 2,2: „které jsem nikdy neviděla, nýbrž o nich slyšela, a tak pokud něco zkreslím, nebude to moje vina“.)1 Řeka Río Negro, jak už sám název (Černá řeka) naznačuje, je vlivem série přírodních jevů tmavě zbarvená. Naopak řeka Solimões má barvu načervenalou až okrovou. Na úseku šesti kilometrů, kde se vody těchto přítoků slévají v Amazonku, se můžeme stát svědky úžasné podívané. V jednom a témž řečišti se souběžně vedle sebe valí, aniž se slily, dva proudy vod, a tvoří tak jakousi dvoubarevnou dálnici. Černé proudy vod se řinou na levé straně a okrové na pravé. Poblíž města Manaus nastává kouzlo sloučení. Víry a malé přelivy (podobně jako v mixéru) namíchají novou, čokoládově hnědou řeku Amazonku. V čem spočívá velké drama formace? Žít s Bohem „souběžně“, i když nenastává onen zázrak opravdového setkání s Ním. Ale v určité chvíli musí přijít křižovatka naší a jeho cesty, dojde k setkání s Kristem. Kontemplace, ke které máme dospět, neznamená Pána na dálku „pozorovat“ či „zvědavě okukovat“. Utvářet kandidáta ke kontemplaci znamená utvářet jej ke spojení, ke smíšení se s Kristem. Dokument RIVC tento moment nazývá přetvořením [do podobnosti] Kristu.2