KARMEL

Výzva, funkce a zodpovědnost

Fr. Desiderio García Martínez, O.Carm.

3.2. – Utvářet

Brazilci řeku Amazonku nazývají tímto jménem od soutoku řek Río Negro a Solimões. (Svatá Terezie od Ježíše by na mém místě teď jistě podotkla jako v 5H 2,2: „které jsem nikdy neviděla, nýbrž o nich slyšela, a tak pokud něco zkreslím, nebude to moje vina“.)1 Řeka Río Negro, jak už sám název (Černá řeka) naznačuje, je vlivem série přírodních jevů tmavě zbarvená. Naopak řeka Solimões má barvu načervenalou až okrovou. Na úseku šesti kilometrů, kde se vody těchto přítoků slévají v Amazonku, se můžeme stát svědky úžasné podívané. V jednom a témž řečišti se souběžně vedle sebe valí, aniž se slily, dva proudy vod, a tvoří tak jakousi dvoubarevnou dálnici. Černé proudy vod se řinou na levé straně a okrové na pravé. Poblíž města Manaus nastává kouzlo sloučení. Víry a malé přelivy (podobně jako v mixéru) namíchají novou, čokoládově hnědou řeku Amazonku. V čem spočívá velké drama formace? Žít s Bohem „souběžně“, i když nenastává onen zázrak opravdového setkání s Ním. Ale v určité chvíli musí přijít křižovatka naší a jeho cesty, dojde k setkání s Kristem. Kontemplace, ke které máme dospět, neznamená Pána na dálku „pozorovat“ či „zvědavě okukovat“. Utvářet kandidáta ke kontemplaci znamená utvářet jej ke spojení, ke smíšení se s Kristem. Dokument RIVC tento moment nazývá přetvořením [do podobnosti] Kristu.2

Na rozdíl od pouhého cvičení se v poznávání sebe sama, které kandidáta učí odkrýt celou škálu vlastních „potřeb“, utvářet (formar) znamená vyprovokovat, vybídnout k novému způsobu života, který by zasvěcenou osobu uváděl do nové identity. Tato osoba je [přece] povolána být své „ideální já“ a držet se přitom karmelitánského charismatu. Náčrt tvořeného uměleckého díla, totiž ideál této osoby, leží mimo ni samotnou, je však reálný a má vždy sílu nás přitahovat: je jím Ježíš Kristus. Lidská bytost je bytostí transcendentní par excellence. Nežije pro uspokojování svých vlastních potřeb a ukájení pudů, ani proto, aby se seberealizovala honbou za štěstím. Štěstí je výsledkem hledání a jednoty s Bohem, nemůže být cílem samo o sobě. RIVC v čl. 6 píše:

„Úsilí žít v hlubokém vztahu s Kristem a připodobňovat se mu je tedy pravým jádrem naší formace.“

Formace není otázkou informovanosti na rovině intelektu. Nedomnívejme se, že stačí poznat své chyby, abychom je překonali. Při utváření jde o to, abychom se naučili nahlížet na sebe sama do hloubky. A to je možné pouze, „pokud víme, že na nás hledí“ s láskou On.3 „Když se Bůh dívá, miluje a uděluje milosti" (DPB 19,6). Bůh, jak o tom bude svatý Jan od Kříže hovořit následně, nás při pohledu na nás samé nejen miluje (španělsky: ama), on nás velmi silně miluje (adama). Slovo adamar, jak svatý Jan vzápětí vysvětluje, znamená milovat velmi: „je to víc, než jen prostě milovat; je to milovat dvojnásob“ (DPB 32, 5).4 Bůh, protože nás miluje jako Bůh, nemiluje nás o nic méně než tak, jako miluje sám sebe. Kandidát by měl tudíž tušit, že neovlivní to, aby ho Bůh miloval víc, ani neovlivní to, aby ho Bůh miloval méně. Hlavně si musí být vědom, že nás Bůh miloval v Kristu plně už od počátku, ačkoliv jsme byli „poskvrnění“ (hříchem). Avšak již tehdy na nás shlédl a vtiskl nám jako pečeť svou milost.5 V Kristu tkví ona podoba – forma, které je třeba nabýt, vtisknout si ji (srov. RIVC 1; 6; 51). Velkou překážkou bývá, když osoba, která je formována, odmítá hledět na sebe sama, a tím vstoupit do proměny skrze Lásku, protože starý člověk v ní – podobně jako Adam v ráji po hříchu – se cítí být zahanben bezpodmínečnou láskou Boží."6

Kdekterý člověk nabaluje k „tunám“ lásky, které jsou v našem životě to hlavní, tuny negací. Negace však nikomu nedají identitu. Z odmítavých postojů se nedá žít, podobně jako nikdo nemůže žít, když se zříká svých „potřeb“. Zřeknutí se má být co do podstaty rozhodnutí se pro [někoho či něco]. Metodicky je v pedagogice humanistické, křesťanské nutno zdůrazňovat kladné rozhodnutí (volbu), ne rozměr negativní. A to nejen po teoretické stránce nýbrž i v praxi. Mohu být vychováván (viz 3. 1.) k objevování svých potřeb pouze pod podmínkou, že jsem utvářen (jak je o tom řeč v tomto odstavci) k tomu, abych odkrýval podobu Kristovu, bohatství a hodnoty, které jsou v Něm (srov. RIVC 15;16). Nemohu již odmítat lásku, protože je nyní motivem mého života. Budu-li v sobě kvůli své umíněnosti častěji než kladný postoj živit negaci, přijde moment, kdy se sebe tento odmítavý postoj setřesu, ale zaplatím za to i s vysokými úroky. Naše duchovní tradice dobře chápala toto přesné pořadí: na prvním místě je svobodná volba (mystika), až na druhém pak zřeknutí se (asketika). Svatá Terezie uvádí:

„Nyní spějme k oproštěnosti, kterou bychom měli mít, poněvadž v tom spočívá vše, kráčí-li spolu s dokonalostí,… v tom, že duše velkodušně přilne k dobrému Ježíši, našemu Pánu, protože, najde-li v Něm vše, zapomene na vše“ (CV 9, 5).

Abychom ze sebe mnohé věci setřásli a zbavili se pout otroctví, stačí, když se „s pevným rozhodnutím“ (vytrvale, nezištně a jednou provždy) vrhneme do Kristova náručí. Zříci se ostatních věcí můžeme jen tehdy, když objevíme, že Kristus je poklad. Uvedu příklad: pokud je muž zamilován do své manželky, zapomene na všechny jiné. Pokud do ní zamilován není, je mnohem snazší, že začne klepat na jiné dveře. Svatý Jan od Kříže zachycuje tentýž smysl v Duchovní písni slovy:

„Vždyť nebudu-li na prostranství dnes již viděna ani shledána, řekněte, že jsem se ztratila, že ve své zamilovanosti jsem byla ztracena a získána" (DPB 29).

Tímto „prostranstvím“ byla míněna obecní pastvina nebo také pole, které leželo ladem, pozemek patřící vesnici, na který se pastevci se svými stády scházívali. Toto prostranství se využívalo mimo jiné také pro obchodování, kde se jednoduše lidé zásobovali potravinami a směňovali svá zboží. Svatý Jan od Kříže klade řečnickou otázku: „Zdá se ti, že jsem se ztratil, protože už nejsem viděn se svým stádem tam, kam jsem dříve chodíval nakupovat a prodávat (jinými slovy: uspokojovat své potřeby)?“ Odpovídá: „Nikoliv!“ A dál dodává: „Zamiloval jsem se totiž. Nalezl jsem Někoho, kdo mé potřeby plně nasytí. Už nemusím pro živobytí tam, kam jsem chodíval dřív.“ (Srov. Jan 4; Samaritánka.)

Je-li Otci vlastní vychovávat, pak Synovi přísluší utvářet. City Syna jsou pro zasvěcený život příkladným modelem. Pokud cílem formace je Kristus a jeho city, pouze on může být hrnčířem (srov. Jer 18,4). Už jsme hovořili o tom, že Kristus je formátorem par excellence. Evangelijní rady nás připoutávají ke Kristu a jsou hodnotami, které nás připodobňují Jemu (srov. RIVC 7; 9; 19c; 25).

"Karmel chápe život podle evangelijních rad jako nejpřiměřenější způsob, jak kráčet k plnému přetvoření v Krista“ (RIVC 25).

Při formaci k zasvěcenému životu jsme jako karmelitáni povoláni k tomu, abychom svůj kontemplativní postoj žili tak, jak učí o řeholnících Druhý vatikánský koncil:

„Tento stav přesněji (latinsky pressius) následuje (…) ten způsob života, který přijal Boží Syn, když přišel na svět“ (LG 44).

Latinský komparativ pressius bývá do národních jazyků překládán výrazem „těsněji“, čímž jeho význam na své původní intenzitě tratí. Pressius je odvozeno od slovesa premō, premere což znamená „mačkat“ nebo také „tisknout“. Přeženu-li tuto představu, mohu s trochou nadsázky tvrdit, že náš řeholní stav nás „tlačí“ či „tiskne“ do životního stylu Ježíše Krista.7

„Formace musí bratřím pomáhat v dosažení svobody, která jim dovolí překročit sebe samé a své zájmy, své sobecké já a osobní potřeby. (…) Aktivování a projevování této dynamiky osobního osvobození ve všech rovinách je evangelijním radám poslušnosti, chudoby a čistoty vlastní“ (RIVC 16).

Život podle evangelijních rad je výrazem životního rozhodnutí a svobody, která mne odvrací od potřeby „přežít“ a směruje k naději, jakou dává chudoba; od potřeby mít sám vše pod kontrolou a být nezávislý mne vede k víře, jakou dává poslušnost; od „nutkavých“ potřeb vede k lásce, která je vlastní čistotě.

„Spíše než zřeknutím je tedy praxe evangelijních rad prostředkem, pomocí něhož rosteme v lásce, a tak dosahujeme plného života v Bohu“ (RIVC 25).

Své zasvěcení se Kristu si kandidát vtiskuje (jako pečeť) do svého nitra postupně stále hlouběji. Nikoliv však jako prostředek k dosažení vlastní mravní dokonalosti, nýbrž jako dar určený ostatním, čímž přetváří život v odevzdávání se. Výchova (educar) nás povznesla od upřímnosti k pravdě; utváření (formar) nás vede od pravdy ke svobodě; a doprovázení, jak uvidíme dále, nás zaměřuje od svobody k darování se (vydání, obětování sebe sama).

Ze španělštiny přeložila Jaroslava Kučerová

Připomínáme

01 čvn 2024;
09:00 - 13:30
Setkání terciářů Praha - Liboc
03 čvn 2024;
18:00 - 21:00
Setkání terciářů Velké Meziříčí
10 čvn 2024;
17:30 - 19:30
Setkání terciářů Brno
12 čvn 2024;
00:00
bl. Hilarius Januszewski, mučedník
14 čvn 2024;
00:00
sv. Elizeus, prorok

Kalendář

květen 2024
Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Přihlášení