KARMEL

K výročí úmrtí významného představeného

Před 450 lety zemřel v prosinci 1562 jeden z vůbec nejvýznamnějších mužů na pozici generálního převora řádu karmelitánů – Mikuláš Audet. Jeho život a působení jsou zajímavé i dnes, v lecčems pro nás mohou být zdrojem poučení.

Mikuláš Audet (1481–1562) pocházel z Kypru a tedy z karmelitánské provincie Svatá země. Zodpovědnost nejvyššího představeného v karmelitánském řádu přijímal zcela nečekaně, i pro něj to bylo překvapení. V roce 1523 jej papež Hadrián VI. jmenoval generálním vikářem řádu, protože generální převor i dva po něm jmenovaní vikáři během krátké doby náhle zemřeli. Ačkoliv se tehdy Mikuláš Audet ocitl na špici řádu jen na několik měsíců – do příští generální kapituly, okamžitě se zasadil o reformu řádu. Svou snahu vyjádřil slovy, že nechce řád reformovat, ale chce pro reformu připravit půdu – generální kapitule i budoucímu generálnímu převorovi.

Řád byl tehdy v tak špatném morálním a duchovním stavu, že mnozí vůbec pochybovali o jeho budoucnosti. Mnohé komunity tvořilo jen několik bratří, kteří tento stav udržovali, aby podíl z příjmů kláštera, připadající na jednotlivého bratra, byl co nejvyšší. Kdo mohli, hospodařili si s nějakým osobním majetkem a vyčleňovali se tak ze sounáležitosti s komunitou. Nemálo bratří si za peníze kupovalo akademické nebo jiné tituly a pod záminkou (takto dosaženého) postavení si sami pro sebe zařídili pohodlný život. Naopak skutečná vzdělanost a mnohdy i řeholní kázeň a zbožnost byly spíše výjimkou.

Kláštery byly zmítány různými vlivy z laického světa. Někdy ke škodě, jindy naopak zvenčí přicházelo volání po jejich reformě, úsilí o ni nebo dokonce hrozby jejich zrušením, pokud se v nich něco nezmění k lepšímu. Od papežské kurie se náprava poměrů v klášteřích očekávat nedala, protože její úředníci benevolentně a za úplatu udíleli tituly, dispenze a výhody, což problematickým řeholníkům poskytovalo výhodné útočiště. Mikuláš Audet sice oporu římské kurie pro své reformní záměry uměl získat a využít, ale bylo to možné jen do určité míry. Navíc ve střední a severní Evropě mnoho řeholníků pod vlivem protestantské reformace řád i katolické vyznání opustilo a odešlo za vidinou větší věrnosti evangeliu, nebo odešli – třebas i na základě nabídky od biskupů – z řehole a působili jako diecézní kněží na farách, jejichž faráři odpadli k protestantismu.

Generální vikář Mikuláš Audet nejen k reformě řádu vyzval, ale hned se pustil do práce. Po několikaměsíční přípravě rozeslal do všech klášterů soubor pokynů, ukládající všem členům řádu konkrétní kroky k nápravě a nově definující požadavky karmelitánského řeholního života. Nazval jej Isagogicon.

Vyvstala ještě jiná obtíž. V květnu 1524, kdy se v Benátkách konala generální kapitula, sešly se francouzské provincie ke vzdorokapitule v Monpellier. V Benátkách byl zvolen generálním převorem Mikuláš Audet, ale francouzská kapitula zvolila jiného generálního převora. V řádu nastalo schisma, které se Mikuláši Audetovi podařilo odstranit až po třech letech.

Generální kapitula v Benátkách se pod vedením generála Audeta ihned pustila do díla obnovy řádu. Požadavky, jak má reforma probíhat a v čem má spočívat, byly stanoveny v dokumentu Caput unicum continens modum reformationis. Základním cílem reformy byla obnova společného klášterního života ve všech komunitách. Kromě toho vydala kapitula další dekrety, předepisující různé požadavky k obnově řádu, a přepracovala do nové podoby stanovy řádu, které vydal před sto lety generální převor bl. Jan Soreth. Všechny tyto dokumenty, spolu se spisem Isagogicon, byly v roce 1524 vydány knižně. Program reformy byl stanoven, nyní bylo třeba jej uskutečnit.

Mikuláš Audet prosazoval reformu prostřednictvím svých vizitací jednotlivých provincií a klášterů. Za příklad toho, do jak nesnadného díla se pustil, může sloužit slavný karmelitánský klášter ve Florencii. Přes veškeré úsilí se Audetovi nepodařilo dát do pořádku ekonomické záležitosti kláštera. Novice, kteří neměli předepsaný věk, poslal pryč. Nechal dostavět zdi a všechny dveře opatřit zámky, aby do kláštera či z kláštera nemohl kdokoli a kdykoli. Nicméně jakmile odtud odjel, zdi byly opět probourány a bratři se vrátili k dřívějším poměrům. Údajně si tehdy v tomto klášteře ani nemohl být jist svým životem...

Rok a půl strávil Mikuláš Audet vizitacemi nejprve v severní Itálii. Pak si od papeže vyžádal další dekrety, potvrzující jeho pravomoci a opravňující jej prosazovat v řádu reformu, a poté vizitoval rok a půl v jižní Itálii a na Sicílii. Kromě odporu uvnitř řádu narážel mnohde také na těžké okolnosti vnější. V Itálii byla tehdy válka, s níž bylo spojeno obsazování klášterů vojsky, mor, kosící i nadějné spolupracovníky, atd. Takto pak leckde v krátkosti vzalo za své, co Mikuláš Audet předtím s námahou trpělivě budoval.

Své vizitační působení pak dále Mikuláš Audet zaměřil do zemí za Alpami. Odebral se do francouzských provincií a reformoval je, vyslal odtud vhodné bratry, aby reformovali kláštery ve Španělsku a ve Skotsku a v Anglii. Reformou klášterů v Sasku, Dánsku a v Čechách pověřil provinciála dolnoněmecké provincie Teodorika z Goudy. Vizitoval také jeho provincii, kde mohl navázat na výsledky reformy svého předchůdce bl. Jana Soretha z doby o sto let dříve. Do hornoněmecké provincie vzhledem k tamním politickým poměrům na vizitaci osobně nemohl. Ve Francii a Německu strávil Audet přes tři roky a obnovil tu řeholní kázeň ve více než sto klášteřích.

Aktuální stav řádu pak vypsal v roce 1531 v souhrnné zprávě, určené pravděpodobně papežské kurii nebo novému kardinálu – protektorovi řádu, kterým se stal Nicola Ridolfi. (O klášteřích v Čechách se v ní zmiňuje jako o zničených protestantskou reformací.) V roce 1532 se pak konala generální kapitula v Padově, která jej opět zvolila generálním převorem. Audet usiloval o reformu také těch klášterů, které se v rámci řádu již dříve vyčlenily v různé reformované odnože, tzv. kongregace. Nejpočetnější z nich byla mantovská kongregace, která vznikla jako obrodný proud v řádu asi o sto let dříve. Ovšem postupem času i v ní řeholní kázeň polevila a i její kláštery nyní reformu velmi potřebovaly. Zde ovšem Audet narazil na tuhý odpor. Zatímco on se opíral o papežská pověření k provádění reformy, kongregace se odvolávala na svá historická privilegia. Spor se nakonec vyhrotil v soudní při před římskou rotou, která trvala šest let. Záležitost skončila tím, že obě strany od sporu ustoupily a podepsaly prohlášení, které sice uznávalo generálovu pravomoc i nad kláštery kongregace, ale mnoha způsoby ji velmi omezovalo. Hnutí, které v řádu bylo kdysi obrodné, se nyní obrodě tvrdošíjně vzpíralo a hájilo jen svou nezávislost... Pro Mikuláše Audeta a jeho reformní úsilí to byl fakticky trpký neúspěch.

Velkou zásluhu o nový rozkvět řádu si generální převor Mikuláš Audet získal svou podporou studií. Poté co odňal tituly všem bratřím, kteří je nezískali studiem, v rámci reformy klášterů dbal na to, aby v provincii byla založena fungující studia a aby náležitý počet bratří byl vysílán ke studiu univerzitnímu. Během několika let tento jeho důraz začal nést viditelné a cenné ovoce. Vzdělanost bratřím napomáhala mimo jiné čelit protestantské reformaci. Podobně dbal na obnovu liturgické modlitby ve všech  konventech. Z několika členů reformovaných konventů z různých zemí sestavil komisi, která připravila nové vydání knihy řádových liturgických obřadů. Znovu byly vydány i řádový misál a breviář.

Audet opětovně vizitoval kláštery v různých částech Itálie, protože k obnově náležitého řeholního života jedna vizitace nestačila. Svolal ještě dvě generální kapituly řádu, a to v roce 1539 a v roce 1548. Obě se konaly v Benátkách, které nebyly tolik zasaženy válečnými událostmi. Kapitula 1548 byla zároveň prezentací výborných kazatelů, učitelů a také hudebníků z různých provincií řádu.

V každé řádové provincii v té době již byly domy, žijící podle reformy. Nejlepší provincie s velkým počtem studentů a studijních domů byly mimo Itálii, ale také v Itálii reforma postupovala. Z celkového počtu třiceti provincií jich ovšem šest v důsledku luterské reformace zaniklo. Patřilo k nim asi 120 klášterů. V severní Evropě karmelitánů ubylo, zatímco na jihu Evropy bratří přibývalo.

Roky 1545–1547 strávil Mikuláš Audet na prvním zasedání koncilu v Tridentu. Když v roce 1553 papež Julius III. podnítil přípravu dokumentu k reformě řeholního života v celé církvi, Mikuláš Audet, který se tomuto úkolu věnoval ve vlastním řádu již po třicet let, byl požádán o posouzení připraveného návrhu textu. Jeho tehdejší připomínky se dochovaly. Je zajímavé, že on, který reformu tak usilovně a houževnatě prosazoval, byl ve svých názorech umírněný a trpělivý. Uvědomoval si, že příliš přísně stanoveným nárokům je těžké dlouhodobě dostát. A varoval se nebezpečí, že by reforma rozdělila společenství na několik menších skupin.

Po roce 1550 žil Mikuláš Audet povětšinou již jen v Římě. Doléhaly na něj obtíže nemocí a stáří. Dokončil budování konventu při kostele S. Maria Traspontina, který se stal střediskem vzdělanosti a také protireformace. V posledních letech jeho života byl generálním vikářem řádu Giovanni Battista Rossi (kterého známe jako generálního převora ze životopisů sv. Terezie z Avily).

Mikuláš Audet zemřel 6. nebo 7. prosince 1562 v Římě. Jeho působení v úřadu generálního převora bylo jedním z nejdelších v historii našeho řádu. Navzdory mnoha těžkostem se mu podařilo obnovit řeholní život v karmelitánských klášteřích ve všech provinciích z velikého úpadku. Naše společenství může považovat za dar Boží prozřetelnosti, že právě v tak těžké době stanul v čele našeho řádu takový řeholník, jakým Mikuláš Audet byl.