KARMEL

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Čtvrtý způsob: sledovat průběh mše s pomocí knihy

Po dvou mešních pobožnostech (dle sv. Alfonse a dle sv. Leonarda da Porto Maurizio), s nimiž už jsme se seznámili, obsahuje Misionární knížka ve vydání z roku 1925 ještě třetí oddíl, nadepsaný: III. Modlitby při mši svaté podle misálu římského. A k tomu poučení:

„Jest věřícím velmi prospěšno, znají-li a při mši svaté zároveň s knězem konají modlitby, kterých církev svatá sama užívá. Proto klademe sem modlitby, jak se je kněz modlí při mši svaté na svátek nejsv. Trojice, vedle s českým překladem. Věřící mohou jich užíti při každé, zvláště při zpívané mši svaté. Většinou jsou tyto modlitby vždy stejné, jen některé části se mění podle svátku.“

V tomto máme před sebou plody takzvaného liturgického hnutí. Když se totiž v 19. století prohloubilo studium dějin starověké církve i spisů církevních Otců, ožilo i poznání, jak prožívali liturgii křesťané v prvních křesťanských staletích. A papež Pius X. (1903–1914), který usiloval o obnovu života církve a prohloubení zbožnosti, povzbuzoval věřící: „Nemodlete se při mši svaté, ale mši svatou!“ Tento papež hned na začátku svého pontifikátu prohlásil, že liturgie je nenahraditelným pramenem pravé zbožnosti. Vždyť ji vůbec vytvořila zbožnost přecházejících generací!

Liturgické hnutí vzniklo kolem roku 1909 v Belgii a rychle se rozšířilo i do dalších zemí. Usilovalo o to, aby liturgické obřady i samotné liturgické texty, zvláště ve mši, znovu byly blízké všem věřícím. Po staletích „tlustého skla“ mezi celebrantem a ostatními v kostele se znovu hledal způsob, jak – při náležité úctě k liturgickému dědictví – dosáhnout toho, aby všichni mohli vnímat původní obsah obřadů a aby se s ním při liturgické modlitbě mohli sami ztotožnit. Aby čtení při bohoslužbě byla srozumitelná a přinášela opravdu setkání s Božím slovem. Aby hlubší porozumění liturgii vedlo pak k jejímu slavení se svěží úctou a pečlivostí. Aby veškeré liturgické dění působilo průzračně a co možná prostě.

„Není náhodou, že na počátku liturgického hnutí v německy mluvících zemích stála coby jakási základní učební pomůcka pro začátečníky knížečka Romana Guardiniho „O posvátných znameních“, v níž se mluví o těch nejjednodušších věcech (při liturgii) a o způsobu, jak s nimi správně zacházet: o stání a chůzi, o znamení kříže a o svěcené vodě a o podobných nenápadných skutečnostech. Na těchto nejjednodušších prvcích může skutečně pravá zbožnost nově vzplanout nejsnáze.“¹ A tato útlá knížka zůstává oblíbená dodnes.²

Přechod od dřívějších mešních pobožností ke sledování mše za pomoci misálku byl ovšem pozvolný. Dobře to vysvítá například ze slov K. Kubeše:

„Liturgické hnutí posledních let zdůrazňuje, že věřící (jakožto spoluobětující) se mají spojit s modlitbami církve a nekonat při mši svaté modliteb jiných. Souhlasíme a vítáme proto vydání českého misálu. Nicméně jest pochopitelné, že ti, kteří jdou mezi mší svatou ke stolu Páně, věnují část nebo veškeren čas přípravě k svatému přijímání. Krom toho jest radno někdy sledovat nejsvětější oběť způsobem rozjímavým, na způsob mešní pobožnosti...“³

(a on dále nabízí takovou, o níž jsme se my zmínili nejprve: připomínku dějin spásy). Takže nový způsob účasti na mši (užívání misálku) se tu vítá, a zároveň se stále ctí i dosavadní praxe – mešní pobožnosti.

Je zajímavé, že předtím byla nejvyšší církevní autorita dlouho velmi zdrženlivá co do souhlasu k překladu takzvaného mešního kánonu (modliteb kněze od obětování do přijímání). Ačkoliv jiné části mše byly už od pozdního středověku do národních jazyků překládány, tato nejváženější část mše byla při tom vynechávána. Když se v roce 1660 poprvé objevil překlad mešního kánonu do francouzštiny, papež přísně zakázal jej šířit. Podobný zákaz byl vydán ještě v polovině 19. století. Namísto kánonu obsahovaly proto tehdy misálky nějakou modlitbu, vyjadřující jeho obsah, kterou se věřící mohli modlit v průběhu bohoslužby oběti. Překládat kánon bylo dovoleno teprve od r. 1897, jen se požadovalo, aby překlady byly vždy schváleny církevní autoritou.

V češtině sestavil takový misálek v roce 1891 P. Prokop Baudyš. Mnohem více se ovšem rozšířil teprve „Římský misál“, vydaný poprvé v roce 1925, který přeložil a doprovodil liturgickými poznámkami benediktin pražského kláštera v Emauzích P. Marian Schaller. V předmluvě ke čtvrtému vydání, kterou psal o Vánocích roku 1947, se zmiňuje, že třetí vydání bylo rychle rozebráno a že „válka zabránila tisknout naléhavě žádané nové vydání.“ Aby jeho misálek mohl dobře sloužit jak lidem prostým, tak i těm, kdo latinu znali a chtěli mít před sebou i latinské liturgické texty, zpracoval P. Schaller misálek dvojjazyčně – ve dvou sloupcích v něm přehledně stojí vedle sebe text latinský a při něm český překlad.

K užívání misálku nabádal ve svém katechismu František Tomášek také děti:

„Hleď co nejlépe poznat jednotlivé části mše svaté a také je pozorně sleduj, když jsi na mši svaté. Až dospěješ, kup si příruční mešní knihu (misál) v jazyku českém, abys mohl s knězem se modlit všechny modlitby. Čím budeš pozornější, tím více milostí načerpáš.“4

Ovšem výraz „s knězem se modlit“ přece jen – dle mého citu – prozrazuje stále ještě představu modlitby paralelní, „dvojkolejné“, jen časově shodné. Za náležité prožívání mše bylo považováno: sledovat konání kněze, vědět, oč právě jde, souběžně se v duchu modlit totéž, co on. P. Schaller ve zmíněné předmluvě pro to používá výraz: „dokonalé spojení s obětujícím knězem“.

Liturgickému hnutí ale postupně nestačilo, že si lid mohl potichu číst liturgické modlitby z misálků. Pokusy o zdolání „tlustého skla“ šly ještě dále. Ve Francii a Itálii se zkoušelo při mši uplatnit komentátora, který v národním jazyce v krátkém souhrnu přednášel obsah modliteb a textů, recitovaných celebrantem nahlas latinsky od oltáře. V Německu se kněz modlil liturgické modlitby potichu a někdo jiný se je pro ostatní zatím paralelně nahlas předmodlíval v národním jazyce. Oběma způsobům se dostalo v roce 1958 oficiálního římského schválení. Ale již krátce na to – 25. ledna 1959 – papež Jan XXIII. oznámil svůj záměr svolat Druhý vatikánský koncil. Ten s sebou přinesl i velkou proměnu liturgie a postavil se za aktivní účast všech na mši svaté.

„Proto církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“
(Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, čl. 48.)

Otcové koncilu proto odsouhlasili i větší míru užití národního jazyka v liturgii (čl. 54). Vývoj ovšem ve směru, který vytyčili, nakonec šel ještě dále. Po prvním vydání na zkoušku v roce 1967 a po zapracování následných připomínek byl v roce 1969 vydán nový Římský misál, který dovolil celebrantovi modlit se v národním jazyce nahlas dokonce i prefaci a mešní kánon. A navíc přinesl jako alternativu tři další eucharistické modlitby. Celá mše svatá tedy může být snadno srozumitelná všem a může být opravdu společnou modlitbou všech zúčastněných – celebranta i lidu.

Jsou někdejší mešní pobožnosti nějak poučné pro nás dnes?

Po Druhém vatikánském koncilu tedy ono „tlusté sklo“ je pryč. Jak jsme řekli: ti mladší z nás ani nevědí, že nějaké bývalo. Proč si tedy připomínat celý ten vývoj a ony staré mešní pobožnosti, které byly poplatné tehdejšímu stavu věcí?

Jenže můžeme s klidným svědomím říci, že – navíc už padesát let po koncilu – my při mši nikdy nejsme přítomni „jako stranou stojící a němí diváci"? I my bohužel stále mnohdy jsme za „tlustým sklem“, odděleni od slov Písma, od promluvy a od dění na oltáři – svou nesoustředěností, zaplněnosti jinými myšlenkami... A tak jsem chtěl svůj článek původně nazvat provokativněji: „Jak se soustředit na mši podle svatého Leonarda.“ Protože naše roztržitost nás velmi trápí a stáli bychom o návod, jak ji přemoci.

Mešní pobožnost podle svatého Leonarda nám nabízí recept ne zázračný, ale pozoruhodný svou jednoduchostí: připomínat si v nitru základní postoje své modlitby, které mší vyjadřujeme. Vracet se k nim. Ostatně u i jiných – mnohem spontánnějších – činnosti, než je mše svatá, si moudrý člověk hlídá své základní vnitřní rozpoložení, s nímž do nich jde a s jakým je chce prožít. Jako vhodný příklad mi připadá dovolená. Těšíme se, plánujeme ji, chystáme se na ni. Jenže když pak je tu, mnohdy nevychází podle našich očekávání. Něco nás překvapí, je třeba změnit plán atd. A to se zvnějšku promítá do nás. Kazí nám to náladu, podněcuje ke hněvu. Ale moudrý člověk se snaží s tím pracovat a říká si: „Nenechám si přece dovolenou tímhle pokazit! Chtěl jsem si dopřát klid, a ten si teď aspoň v sobě budu hájit. A ať už navenek se věci odvíjejí jakkoli: jsem na dovolené a takto to vše budu brát!“

Ale nejde jen o chvíle boje s roztržitostí. Také při mších v cizině a sloužených v řeči, které nerozumím, se mi moc osvědčilo vrátit se k myšlenkám mešní pobožnosti dle sv. Leonarda.

Nebo je během liturgie můžeme použít kdykoli ve chvílích ticha nebo tehdy, kdy „se po mně nic nechce“, tj. nemusím ani odpovídat, ani poslouchat, ani nic jiného dělat. Misionární knížka suše konstatuje: „Volných chvilek použije každý podle své zbožnosti“ (str. 62). Jenže když „mi to zrovna moc nemyslí“, když mi nenapadají myšlenky k vnitřnímu rozhovoru s Pánem, mohu se chytit návodu sv. Leonarda a vracet se k samému základu: děkuji, kaji se, chválím, prosím...

Někteří z vás byste mi možná rádi nad těmito řádky už dávno přátelsky namítli: „K čemu tolik přemýšlení?“ Vaše účast na mši svaté je třebas více „pocitová“. I C. S. Lewis v kapitole Radost z Hospodina nás ve své knize Úvahy nad žalmy (kterou jsme před několika lety použili jako vodítko při duchovních cvičeních) učil: Orientálci (a s nimi starozákonní žalmisté) nejdřív nerozlišovali vnější kult a vnitřní zbožnost. Obojí pro ně původně představovalo jeden nedělitelný celek. Účastnit se bohoslužby v jeruzalémském chrámu i s jejím lomozem, pachem pečených obětí atd. pro ně znamenalo „patřit na Hospodinovu vlídnost“ (Ž 27,4 – ekumenický překlad). Ale záhy i jim se kult a vnitřní zbožnost od sebe oddělily. A Hospodin je káral, že jen oběti hmotné mu od nich nestačí. Tím víc pro nás, Evropany dneška, není k oné prostoduché jednolitosti snadného návratu... Konkrétně při mši: my prostě nevystačíme s tím, že známe příslušné odpovědi na to, co kněz říká, že víme, kdy při ní vstávat a kdy sedat a co ještě jiného dělat. K dobrému prožití mše svaté bude pro nás vždy patřit i péče o náš správný „vnitřní postoj“ při ní. Vnímat jej a pracovat na něm.

Bylo by dobré si to připomenout především před každou mší. Chvíli se ztišit a připravit se na ni. Někdo se umí přinutit a navykl si chodit do kostela trochu dřív a dopřát si k tomu pár minut přímo v lavici. Jiný si najde nějaký čas už doma, přečte si biblické texty ke mši (zvlášť k nedělení mši). Ale pokud tyto možnosti nemáme nebo si je neumíme vytvořit, vynalézavá láska bude hledat, jak takovou přípravnou chvíli ulovit i za méně příznivých podmínek a využít třebas jen ten nepříliš soustředěný čas, kdy už „klušeme“ do kostela na mši. Když se o takovou vnitřní přípravu snažíme opakovaně, přeci se k ní do nějaké míry můžeme vycvičit.

Nemáme-li ustrnout, je třeba se vzdělávat

Když veliký odborník ve znalosti liturgie a její historie, jezuita Josef Andreas Jungmann, těsně před Druhým vatikánským koncilem uvažoval o tom, že koncil nepochybně naváže na liturgické hnutí a podobu liturgie ovlivní, poukazoval na to, že nestačí měnit obřady, ale že vždy bude důležité také vzdělávání věřících ohledně liturgie. Katecheze o liturgii. Jinak bychom i po odstranění „tlustého skla“ zůstali u pouze vnějších společných gest, společné recitace, společného zpěvu.

Domysleme si už sami: všem by se mělo dostat nějaké katecheze základní, kterou dětem přináší výuka náboženství, dospělým naukové programy ve farnostech nebo soukromá četba knih s touto tematikou. Jinak bohoslužbě prostě nebudeme rozumět. A to je voda na mlýn zmíněné naší roztržitosti. Jak nás má zaujmout něco, čemu nerozumíme?
Ale kromě toho by tomu, aby nám liturgie snadno byla modlitbou opravdu naší, velmi prospěla i nějaká katecheze obnovovaná, prohlubující a propojující to, co už víme. Nebo alespoň abychom o liturgii průběžně přemýšleli. Jen takto máme šanci naplnit sami na sobě přání koncilu, abychom velikému tajemství eucharistie „pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli.“ To by naši účast na bohoslužbě citelně osvěžilo!

Katechismus katolické církve, vydaný v roce 1997,⁵ asi snadno vezmete do ruky sami. Co ten píše k tomu, o čem jsme uvažovali? Odstaveček věnovaný přímo našemu tématu – vnitřnímu prožívání mše svaté – jsem v něm neobjevil. Vy třebas budete umět hledat líp. Myslím, že to, o čem jsme uvažovali, je v tomto katechismu též porůznu zmíněno nebo napovězeno, jen složitější řečí. Článek 1071, citující slova koncilu (SC 7), která požadují aktivní, uvědomělou a zbožnou účast věřících na liturgii, je nadepsán „Liturgie jako pramen života“. Má na zřeteli spíš to, co děláme po slavení liturgie, ne během ní.

Když mi P. Jindřich Charouz k práci na tomto článku doporučoval nějaké starší knihy, napsal mi o nich: „Najde se tam dost inspirativního materiálu, i když ne všechno je dnes akceptovatelné. Ale tehdy z toho lidé žili – a plodně.“ Ano, ne vše z minulosti se pro nás hodí. Nicméně mešní pobožnosti, které se lidé dříve modlili, jsou zajímavé a podněcují nás ke správnému prožívání mše svaté i dnes. Bohu díky za to. Citovaná prostá pobídka kardinála Tomáška i nám slibuje oprávněně: „Čím budeš pozornější, tím více milostí načerpáš.“