KARMEL

Enzo Bianchi

(Meditace k evangelnímu úryvku
pro 20. neděli v mezidobí cyklu B: Jan 6,51–58.)

Po vyprávění o znamení, které Ježíš učinil (srov. Jan 6,11–13), a porozumění této události jako zjevení Ježíše, „chleba věčného života“, skrze nějž Otec přitahuje lidi (srov. Jan 6,26–51), dnes čteme několik Ježíšových slov, která osvětlují gesto, jež zanechal apoštolům později, na konci své pozemské existence – tedy eucharistii. Jan ji totiž nepředstavuje jako „ustanovenou“ Ježíšem při poslední večeři (srov. Mk 14,22–25), ale jako zvěst z úst samotného Ježíše.

 

V dialogu s náboženskými představiteli Izraele v synagoze v Kafarnau Ježíš rozvádí to, co bylo řečeno během celé šesté kapitoly čtvrtého evangelia, a dochází tak k rozhodujícímu zjevení: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe... Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Zvěst, která obsahuje také příslib, jak vyplývá z budoucího času, se zdá záhadná a pobuřující a ještě i dnes nám zní podivně. Jak je možné, aby nějaký člověk dal sám sebe, své tělo k jídlu druhým? Ano, ten, kdo nemá víru, může být jedině pobouřen těmito slovy, jež jsou kamenem úrazu...

Přesto tváří v tvář pobouření svých posluchačů Ježíš tento svůj výrok potvrzuje, a to obzvláště slavnostním způsobem: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život... Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.“ Jde tedy o to jíst tělo a pít krev Božího Syna, mít účast na celém jeho životě, vstřebat jako pokrm a nápoj celý Ježíšův život, a tak dospět k takovému životu, jakým žil on (srov. Flp 2,5; Tit 2,11–12). Tato slova však zároveň odkazují na Ježíšovo utrpení a smrt, na násilný a nespravedlivý konec podstoupený na kříži, na jeho rozlámané tělo a prolitou krev, na dar života vydaného pro druhé, dar lásky žité do krajnosti. Toho všeho je eucharistie znamením, to všechno vypráví v životě církve...

Je třeba pochopit, že v tomto eucharistickém zvěstování je velké tajemství víry a zároveň velké tajemství lásky. Je to tajemství víry, nakolik jde o to jíst a pít nikoliv obyčejný pokrm a nápoj, ale nic menšího než tělo a krev Božího Syna, který sestoupil z nebe (srov. Jan 3,13; 6,38.41.42) a na nebesa vystoupil v hodině své smrti a zmrtvýchvstání (srov. Jan 3,13; 20,17). Je to tajemství lásky, protože je třeba přijmout, znát, milovat a vstřebat Ježíšův život s jistotou, že je vyprávěním o agapé, lásce Boha k člověku (srov. Jan 3,16; 15,9; 17,23–26).

Ten, kdo věří v Ježíše Krista, zde tedy dostává obrovskou možnost, že sám Ježíš bude žít v něm a on v Ježíši: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ A navíc: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.“ Skrze Ježíše tak věřící může mít účast na samém životě Boha, božském a věčném životě (srov. 2 Petr 1,4)! Jinak řečeno, kdo žije z Ježíšovy lásky (srov. Jan 13,34; 15,12), žije ze života Boha, který je láska (srov. 1 Jan 1,8.16), láska silnější než smrt (srov. Pís 8,6) a jakýkoliv hřích (srov. Lk 7,47).

V tomto světle chápeme dobře slova v prologu čtvrtého evangelia: „Slovo se stalo tělem“ (Jan 1,14), tělem, které může být v eucharistii vstřebáno, ať už má podobu Ježíšových slov, nebo svátostnou podobu jeho těla a krve. Dostáváme se tak k hlubokému pochopení, které osvětluje velké tajemství eucharistie a je nám zvěstováno v celém Novém zákoně: Jan nám odhaluje, že eucharistie není jenom památka Ježíšova umučení, smrti a vzkříšení, ale připomínka celého jeho života Syna, jeho života u Otce dříve, než byl svět, až do jeho příchodu ve slávě na konci časů. A toto je „kalich sjednocení“ – podle slov jednoho církevního otce –, na němž máme účast pokaždé, když přistupujeme k eucharistii.

(Vybráno z knihy Hlásej slovo,
komentář k nedělním liturgickým čtením, roční cyklus B,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
v Kostelním Vydří v roce 2014.)

Přihlášení