Doporučujeme
P. Saverio Cannistrà, OCD
Misie a identita
Jiným aspektem „bázlivosti“ naší misie je, že ji nedokážeme dostatečně charakterizovat ve vztahu k (našemu karmelskému) charismatu. Občas si někdo myslí, že identita Karmelu se v postoji misie žít nedá, anebo jen za cenu jejího drastického okleštění. Což je paradox, protože misie by naopak měla představovat zrání a završení naší identity.
Myslíme-li kupříkladu na Terezii od Ježíše nebo na Terezii od Dítěte Ježíše, jistě nemůžeme tvrdit, že by jejich misionářská horlivost něco ubírala jejich identitě bosých karmelitek nebo ji nějak oslabovala. Právě naopak, protože v této misionářské lásce totiž osoba Ježíše Krista do nich vstupuje mocněji a sdílí s nimi své bytí plněji. Misie Karmelu by měla být taková, jak ji popisuje Terezie, zvláště v druhém ze svých Zvolání:1 opustit Ježíše, abychom ho měli plněji, vždyť mít ho znamená, že se staneme podobnými jemu, který se z lásky k druhým vzdal toho, že by měl cokoli. Misie proto niterně patří k našemu charismatu: nemůžeme žít „v poslušnosti vůči Ježíši Kristu“ (Řehole, čl. 2), pokud se tato „poslušnost“ nestane také „poslušností“ a službou každému muži a každé ženě, za které Ježíš Kristus prolil svou krev.
Také když se mluví o inkulturaci charismatu, o jeho přizpůsobení různým kulturně-sociálním souvislostem, je její prvotní podmínkou, aby charisma bylo prožíváno opravdu do hloubky a aby naše osvojení si ho bylo tak hluboké, že nám to dovolí projevovat karmelské charisma novými formami, odlišnými od těch, které už jsou zaběhnuté. Bohužel nemohu říci, že se to děje běžně. Zprávy z pastoračních návštěv (jednotlivých provincií a klášterů) v zemích všech zeměpisných šířek svědčí častěji o monotónním točení se ve stejných problémech, než o rozmanitých vyjádřeních (karmelitánského) charismatu uprostřed různých kultur.
Problémy a hříchy jsou všude stále stejné a nelze z nich vinit ani tak (jednotlivou) kulturu, jako spíše lidskou slabost a nedokonalost. Zlo je pořád stejné. Pouze dobro je kreativní a mnohotvárné. Řečeno konkrétněji a prozaičtěji: často místo toho, abychom přesadili naše charisma do jiných krajin, (pouze) tam opakujeme nezvládnuté problémy (v oblasti) naší lidské křehkosti, našeho stylu řeholního života, našeho komunitního soužití.
Vzpomínám si, co mi řekl kterýsi generální představený při jednom setkání generálních představených různých řádů: „Udělali jsme chybu, že jsme se zaměřili víc na propagaci řádu než na předávání charismatu.“ Ocenil jsem tuto schopnost sebekritiky. Vede k hlubšímu zamyšlení a k jinému způsobu, jak misii koncipovat. Naše misie – v Evropě stejně jako v Africe, Asii a Americe – by měla vycházet ze svědectví o některých (základních) hodnotách, které ve svém životě uskutečňujeme a které každou jednotlivou kulturu přesahují, a proto je možné tyto hodnoty předávat a uskutečňovat za rozmanitých okolností, ať už geografických či sociálních nebo generačních.
Jaké (základní) prvky charakterizují v našich očích karmelitánské charisma a podněcují nás k misii? Vždyť jsou-li nám dány nějaké dary, pak právě tyto dary z nás dělají misionáře, protože toužíme po tom, aby na nich měli účast i další lidé. Když jde karmelitán konat misii, co si s sebou nese? Jaký je jeho způsob zvěstování toho, že království Boží je blízko, že už je mezi námi? Předpokládám, že všichni se shodneme na tom, že prvními a základními takovými prvky jsou zakoušení Boží blízkosti v modlitbě a v bratrském životě. A jak by bylo možné autenticky prožívat modlitbu a společenství, aniž bychom praktikovali stejně autentickou chudobu, odstup od světa a pokornou ochotu ke službě? Těmito hodnotami by měl být prodchnut misionář! A tak – jak (to o něm) říká evangelium – nepotřebuje brát si s sebou jinou výbavu, protože toto pro misii postačí: mít zkušenost, že Bůh je živý a my stojíme v jeho přítomnosti.
Takže je třeba, abychom změnili své smýšlení. Jak jsem řekl na začátku, základní otázkou není: „Co budeme dělat?“, ale: „Kdo jsem a co přináším? Jak já zvěstuji evangelium – ne slovy, ale svědectvím svého života?“
Nemyslím si, že naše řeholní řády potřebují znásobit svou přítomnost (a je tomu naopak: z mnoha míst jsme nuceni odejít). Nepotřebujeme „další komunity“, ale „nové komunity“, to znamená komunity, které vydávají svědectví a jsou schopny světu ukázat evangelium čtené karmelitánskýma očima, Ježíše milovaného karmelitánským srdcem. Je to možná příliš jednoduché, ale takové je v podstatě i evangelium.
Žít charisma a poslání Karmelu dnes (1. část)
Žít charisma a poslání Karmelu dnes (2. část)