KARMEL

Dva týdny nato, co jsem podepsal onen lživý spis, a přiznal se tak k věcem, které jsem nikdy nespáchal, dozvěděl jsem se trest za své „zločiny“ – patnáct let nucených prací. Alespoň, pomyslel jsem si, skončila muka výslechů. Dokonce jsem se těšil na Sibiř a na těžkou práci. Tělesné strádání se prostě jen muselo vydržet. Toužil jsem po dni, kdy opustím vězení a převezou mě do pracovního tábora. Ale nemělo tomu tak být. Byly mi souzeny další čtyři roky výslechů a zkoušek v Lubjance, než Bůh skončil dolaďování a očišťování mé duše. (…)

Připadal jsem si chycený do pasti. Chyba, jíž jsem se dopustil podepsáním materiálů, měla nyní posloužit jako páka, aby mě dostrkali dál. Zdálo se, že budoucnost je beznadějně vytyčena právě tímto okamžikem selhání. Byl jsem tak zoufalý, že mi připadala nemožná dokonce i modlitba. Místo toho jsem vyčítal Bohu, že mě neušetřil dalšího utrpení. (…)

Náhle mi poskytlo útěchu pomyšlení na úzkost našeho Pána v Getsemanské zahradě. „Abba, Otče“, řekl, „tobě je všechno možné, odejmi ode mě tento kalich!... Avšak ne co já, ale co ty chceš.“… Jak podivuhodným pokladem a zdrojem síly a útěchy se pro mne v tomto okamžiku stala agonie našeho Pána! Nebylo to jen ztotožnění s Boží vůlí, nýbrž naprosté odevzdání spojené s odložením všech lidských obav, všech pochybností o vlastních schopnostech vydržet nadcházející muka, odevzdání celé bytosti včetně pochybností o sobě samém. Úplně jsem se vzdal své poslední snahy, ba i vůle držet otěže vlastního života. Musím to nazvat konverzí.

(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 7. kapitola)