KARMEL

Osvobození koncentračního tábora v Dachau, jehož se nedožil ani Hilarius, ani Titus, se dočkali dva naši pozdější biskupové a kardinálové – Josef Beran a Štěpán Trochta.

Okupanti – tehdy i dnes – si dávají záležet na likvidaci elit decimovaného národa, ať už jde o politiky, kněze, novináře či profesory. Scénář bývá velmi podobný. Po zatčení a uvěznění následuje trest smrti, nebo přeložení do „filtračního“ tábora a zavlečení do vězeňského lágru na území agresora. Zatímco za německé okupace se dařilo osudy zatčených v mnoha případech průběžně sledovat nebo alespoň zpětně dohledat a němečtí nacisté v Dachau umožňovali vězňům si se svými blízkými dopisovat, o statisících Ukrajinců zavlečených do odlehlých částí Ruské federace nejsou zatím žádné zprávy…

P. Josef Beran (1888–1969), nacistům nepohodlný rektor pražského arcibiskupského semináře, byl zatčen gestapem 6. června 1942 a uvězněn v pankrácké věznici, kde očekával popravu. Zhruba po měsíčním vězení na něj gestapo uvalilo „ochrannou vazbu“ a byl přidělen k terezínskému „Baukomandu“. Počátkem září 1942 byl převezen do Dachau. Na pobyt na Pankráci později vzpomínal:

V cele jsem byl uvězněn s jedním člověkem, který byl nadšeným vyznavačem Masarykovým a Benešovým. Věděl, že bude popraven, což jsme ostatně očekávali všichni. Měl rodinu a děti a byl tak nesmírně smuten, že jeho tíseň padla na všechny. Pokusili jsme se ho potěšit a uklidnit, a Bůh ví, jak to bylo těžké. Na Boha chudák nemyslil, alespoň to nijak nenaznačil, a svou oddanost oběma prezidentům vyjádřil slovy: ,Než mě zastřelí, stejně řeknu: Ať žije Československá republika, ať žije Beneš!‘ Nevím, kolik mu to dodalo síly, ale když pro něho druhý den přišli, odcházel srdnatě. Mně zůstalo v duši plno smutku. Asi za hodinu po jeho odchodu, snad právě ve chvilce, kdy ho zastřelili, přilétl na okénko naší cely kos. Smutně zazpíval a odletěl. Bylo mi trpko, myslím, že jsem plakal, a celou noc jsem se za něho modlil. Sám jsem se pak musel celou silou své vůle přinutit k tomu, abych zapomněl na vše, co jsem zanechal tam venku: na seminář, na maminku, na své drahé, na vše. Měl jsem pocit, že kdybych se ponořil jen na chvíli do vzpomínek na své drahé, na jejich bolest a slzy, že by mi povolily nervy a že bych to pak nebyl já. Ta nečinnost, ten měsíc vyčkávání na smrt, ta nejistota, co se děje venku, by mě stačily ubít, kdyby mě milostivý Bůh neposiloval. Byly to modlitby a vytrvalé oběti mých drahých, které mi tuto sílu vyprošovaly.

Služebníku Boží Josefe, oroduj za nás!

(Josef kard. Beran /1888–1969/, vzpomínky na uvěznění na Pankráci v červnu 1942, zpracováno podle https://kardinalberan.com/cz/zivotopis/)