Doporučujeme
Poté, co jsem zakusil nejhlubší zoufání nad vlastními silami a schopnostmi, jsem poznal, že už si nemohu nadále důvěřovat, takže bylo logické přenést svou důvěru na Boha. Byla to milost, kterou mi Bůh nabízel celý život, ale kterou jsem nikdy neměl odvahu přijmout v její plnosti. Tvrdil jsem, že mu důvěřuji – a jistě jsem mu důvěřoval –, ale nikdy ne natolik, abych přehlížel všechny ostatní zdroje možné posily a podpory a spoléhal se pouze na jeho milost. Nikdy jsem nedospěl tak daleko, abych se úplně vydal. Až dosud jsem mu sice důvěřoval a spolupracoval s jeho milostí, ale mělo to své meze. Teprve poté, co jsem se octl na dně svých sil, dokázal jsem se Bohu bezezbytku vydat. Nebylo to něco, oč bych sám usiloval, co bych si velmi přál, na čem bych pracoval, nebo co bych si nějak zasloužil. Stejně jako každá jiná Boží milost, i tato byla v pravém slova smyslu darem: byla to smrt a zmrtvýchvstání v jednom.
(Walter J. Ciszek SJ /1904–1984/, On mne vede, 7. kapitola)