Paní,
žádala jste mě, abych Vám řekl něco o modlitbě. Pro nás, lidská stvoření, jsou slova nezbytná: ne, že by mohla Bohu sdělit naše přání, o nichž on neví, nebo že by mohla změnit jeho úmysly, nýbrž proto, že nám pomáhají nahlédnout do sebe samých a uvědomit si své potřeby.
Zamyslíte-li se nad prosbami obsaženými ve všech svatých modlitbách, jsem si jist, že nenajdete nic, co by už nebylo zahrnuto v modlitbě Páně. Když se modlíme, můžeme tedy užívat slova, jaká se nám líbí, avšak musíme žádat stále o tytéž věci. Zde nemáme žádnou možnost volby. V modlitbě nalezneme toužebně hledaný pramen života, zachováme-li si naději i přesto, že ještě nevidíme věci, v něž doufáme, a budeme-li žít v důvěře pod ochrannými křídly Boha, v němž bude všechna naše touha uspokojena z hojnosti jeho domu a řeky jeho blaha.
(sv. Augustin /354–430/, dopis jisté urozené paní, roku 411)