KARMEL

Vžijte se do duše takového koncentráčníka. Je už za elektrickými dráty několik let. Několik let se bije s hladem a steskem po domově a žije přitom z nezaručených zpráv. Stále se něčeho chytal a vždycky mu zas do toho něco přišlo, ještě před rokem poslední německá ofensiva v Belgii a Lucembursku. Ale jednou už to přece bylo pravdou. Jednoho rána přišli, že esesmani jsou pryč a na bráně že vlaje bílý prapor. To bylo ráno, a navečer, po několika hodinách nervového napětí, po všelijaké střelbě v okolí, na bráně už nevlál bílý prapor, nýbrž hvězdnatý prapor americký a náš koncentráčník byl skutečně svoboden. Přece se dočkal. Vmyslete se do jeho situace a pochopíte, co je radost.
Až dokážeme čekat na příchod Páně tak oddaně a vroucně jako ten koncentráčník na příchod Američanů, pak naše zbystřené zraky poznají, že Pán je skutečně blízko a i nás zavalí pavlovská radost a stane se opravdu tvořivou silou v našem životě a my se staneme tvořivou silou ve světě.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; autobiografická vzpomínka na osvobození koncentračního tábora v Dachau, otištěno krátce po válce v týdeníku Neděle, 16. 12. 1945; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)