KARMEL

Tak už je mi osmdesát jedna let. Jak člověk stárne, rodí se v něm postupně vědomí povinnosti. Napřed mu vzdorujete, protože máte dojem, že je to namyšlenost, ale pak se uvnitř se stále větší naléhavostí ozývá hlas: „Než nás opustíš, řekni, co víš.“
Kdybych dnes tuto výzvu neuposlechl, měl bych pocit, že zakopávám hřivnu jednoho lidského života. Nejde samozřejmě o hodnotu mé osoby, ale o to, co jsem díky životním okolnostem, jimiž jsem byl veden hned sem, hned zase tam, pochopil, a to často až poté, co jsem se vzdal svého tuhého odporu.
Říci, co vím… Jakmile se do toho pustím, zjišťuji, že jde vlastně jen o několik málo jistot. Jsou tři: a přece je pravda, že věčný Bůh je láska; a přece je pravda, že jsme milováni; a přece je pravda, že jsme svobodní. Kéž by se mi podařilo tyto tři jistoty sdělit druhým.

(Abbé Pierre /Henri Grouès, 5. srpna 1912 – 22. ledna 2007/, Testament)