Doporučujeme
Když jsem loni dorazil na synodu, myslel jsem si, že obrovskou výzvou bude překonat jedovatou nevraživost mezi tradicionalisty a progresisty. Jak můžeme překlenout tuto polarizaci, katolicitě tak cizí? Ale když jsem naslouchal, uvědomil jsem si, že je tu mnohem podstatnější výzva: Jak může církev obsáhnout skutečně všechny tolik rozdílné kultury našeho světa? Jak můžeme zahrnout do sítě ryby z každé kultury tak, aby se síť neprotrhla?
Když roku 1989 padla Berlínská zeď, zdálo se, že je studená válka za námi. Francis Fukuyama vydal knihu Konec dějin a poslední člověk /1992/, v níž tvrdil, že jsme vstoupili do nové éry, éry triumfu západní liberální demokracie. Zdálo se, že každý národ je předurčen k tomu, aby se „rozvinul“ v náš západní způsob života. Některé země, zejména země globálního Jihu, musí jenom Západ dohnat. Byla to iluze, z níž se Západ pomalu probouzí. Místo toho žijeme v multipolárním světě, v němž mnozí obyvatelé globálního Jihu považují Západ za dekadentní a odepsaný. Žijeme v post-západním světě. Mnozí obyvatelé Západu si to dosud neuvědomili.
Vyhlížíme nové Letnice, v nichž každá kultura promluví svým rodným jazykem a bude pochopena. To je také náš úkol během synody a základ našeho poslání v rozervaném a rozděleném světě. Prosíme o přímluvu Marii, rozvazující uzly, a Petra, spravujícího sítě!
Především uznejme, že máme-li být katolíky, potřebujeme jeden druhého. Různé kultury shromážděné na této synodě si navzájem nabízejí uzdravení, viklají zažitými předsudky a povzbuzují se k hlubšímu pochopení lásky. Každá kultura má svůj způsob, jak zpozorovat Neznámého na břehu jezera a zvolat: „Pán je to!“
(Timothy Radcliffe OP, úryvek ze synodní meditace, 1. října 2024)