Doporučujeme
Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,
neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé stany, ale zde se záhy zšeří,
a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému Světlu pusť ji, smutní sina
a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí
tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění
jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.
Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.
Bože, otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.
(Bohuslav Reynek /1892–1971/, Smutek země, 1924)