Doporučujeme
Terezie z Avily (1515–1582)
Při své modlitbě jsem se všemožně snažila udržet v sobě Ježíše Krista, našeho Pána a naše Dobro. Když jsem rozjímala o nějaké události z jeho života, vynakládala jsem hodně úsilí, abych si ji představila ve své duši. Raději jsem však čítala dobré knihy, v nichž jsem nacházela velkou úlevu.
Pán mi nedal, abych mohla přemítat rozumem, ba ani vypomáhat si fantazií; mám ji totiž tak slabou, že se mi nikdy nepodařilo představit si lidskou podobu našeho Pána, ač jsem dělala vše možné.
Ti, kteří nedokážou přemítat rozumem, dosáhnou kontemplace rychleji než druzí, jestliže vytrvají. Jejich cesta je ovšem velmi strmá a trýznivá; jejich vůle jako by se nehýbala, a protože nemají předmět lásky, jímž by se zabývali, jejich duše je jakoby ponechána sama sobě, neschopna rozjímat: samota drtí, vyprahlost a dotěrné myšlenky jí nedají chvíli pokoj.
(...) Je nutno, aby se (takový člověk) věnoval četbě. (...) Kniha mu napomáhá soustředit se; nemůže se bez ní obejít, i když čte málo. Ba dokonce se někdy musí spokojit s tím, že celá jeho modlitba bude vlastně jen četba.
Kdyby mi vzali knihu, myslím, že bych nedokázala vytrvat uprostřed tolika trápení a vyprahlosti. A tak to trvalo osmnáct let, v nichž jsem se neodvažovala rozjímat bez knihy leč po svatém přijímání. Začít modlitbu bez knihy, to bylo pro mne, jako bych měla vstoupit do války proti hrozivému vojsku, zatímco kniha mi dodávala útěchu: byla mi průvodcem i štítem, jímž jsem odrážela útoky mnohých myšlenek, takže bez knihy mě přepadala vyprahlost, jakou jsem běžně neznala, a duši zachvacoval zmatek, zatímco s knihou jsem posbírala své myšlenky a snadno jsem se nořila do modlitby. Mnohdy mi stačilo jen otevřít knihu, někdy jsem četla jen trochu a jindy mnoho, podle milosti, jakou mi Pán dával.
(Život 4,7–9)
Související
Další texty od Terezie z Avily
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily