KARMEL

Terezie z Avily (1515–1582)

Nyní začínáme s pomocí Ducha svatého mluvit o šestých komnatách, v nichž duše již zraněná láskou svého Ženicha, mnohem usilovněji vyhledává samotu, a nakolik je jí to dovoleno, utíká přede vším, co by ji mohlo rozptylovat... musím vám však, dcery, říci, že nejsou nijak menší zkoušky, jež na ni od nynějška přicházejí, takže potřebuje záruky, jež zakouší, aby to dokázala unést. Myslím, že bude užitečné, když vám vylíčím některé trýzně, jež se přitom zakoušejí a jež znám velmi dobře...

Začněme s trápením, když se dostaneme k ustrašenému a nezkušenému zpovědníkovi, který nemá v ničem jistotu. Vidí-li mimořádné věci, má strach ze všeho, pochybuje o všem a všechno odsuzuje jako ďábelské dílo nebo jako důsledek melancholie, zvláště když u takto obdařené duše zjistí nějakou nedokonalost (jako by osoby, kterým Bůh dává takové milosti, musely být andělé, což je naprosto nemožné, dokud jsme v těle)... Ubohá duše, jež zmítána podobnými obavami, se utíká ke zpovědníkovi... a on ji odsoudí; ta pak upadne do úzkostí a zachvátí ji neklid.

Další trýzní takových duší – zvláště jestliže byly nedokonalé – jsou myšlenky, že Bůh dopouští takový klam jako trest za jejich hříchy. Jistě, když dostávají takové milosti, jsou si tím opravdu jisty a nemohou o tom ani pochybovat, že nepocházejí od Božího Ducha; poněvadž však tyto projevy přízně rychle pomíjejí, zatímco vzpomínka na hřích trvá, jejich trýzeň zanedlouho začne znovu, zvláště když shledávají u sebe nedokonalosti, jež nikdy nechybí. Když je zpovědník ujistí, pak se uklidní; jestliže jim ale nažene strach, jejich trýzeň se stane nesnesitelná, zvláště nachází-li se (duše) v oné vyprahlosti, v níž se jí zdá, že nikdy nepomyslela na Boha a ani v budoucnosti nepomyslí...

Co má dělat ubohá duše, jestliže se tento její stav táhne celé dny? Když se modlí, má pocit jako by se nemodlila (říkám to pro její útěchu), neboť nejenže nechápe smysl modlitby, ale ani neví, co říká, přestože se modlí ústně. Na vnitřní modlitbu vůbec není pomyšlení: její mohutnosti k tomu nejsou vůbec ochotné. Ale i samota jí víc škodí, a to navzdory tomu, že nesnáší společnost ani někoho, kdo by k ní mluvil. A tak přestože to všelijak přemáhá, nedokáže navenek zastřít určitou nudu a otrávenost, kterou nelze přehlédnout.

Proti této bouři není žádný lék. Je třeba čekat na Boží milosrdenství, jež jediným slovem nebo jakoukoliv náhodnou událostí náhle odejme všechnu úzkost, když to člověk vůbec nepředpokládá. Tehdy duše zakouší záplavu radosti a je tak plná slunce, že se jí zdá, jako by nikdy nebyla v temnotách. Je jí jako vojákovi, který vyšel vítězně ze strašlivé bitvy, a děkuje Pánu, že bojoval za ni a pomohl jí zvítězit. Sama je hluboce přesvědčena, že nebojovala, neboť se jí zdálo, že všechny zbraně, jimiž se mohla bránit, jsou v rukou nepřátel...

Jde o nevýslovné věci, o trýzně a duchovní úzkosti, jež nelze definovat. Nejlepší lék, ne však k jejich odstranění – takový neexistuje – nýbrž jen aby se daly nějak snášet, je věnovat se skutkům lásky nebo jiným vnějším věcem a důvěřovat v Boží milosrdenství, jež nikdy nechybí tomu, kdo se na Něho spolehne. – Ať je vždy veleben! Amen.

(Hrad v nitru, 6. příbytky)

Související

Další texty od Terezie z Avily
Umírám jako dcera církve
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily