Doporučujeme
Terezie z Avily (1515–1582)
Motýlek je mrtvý, je svrchovaně šťasten, že našel své odpočinutí a že Kristus žije v něm (1). Pohleďme nyní, jak žije, a zda se jeho nynější život liší od předešlého; zda opravdu dostal milost, o níž byla řeč, to se pozná podle účinků. Podle mého názoru účinky jsou následující.
Především úplně zapomíná na sebe, a to tak dalece, že se domnívá, že už neexistuje. Duše cítí takovou proměnu, že se již nepoznává. Nemyslí ani na nebe, jež ji očekává, ani na život či pocty, nýbrž jen jak by co nejvíc usilovala o větší slávu Boha. Slova, jež jí řekl Pán, totiž aby se starala o Jeho záležitosti, a On že se bude starat o její, způsobila asi to, co znamenají, takže ona se už o nic jiného nestará...
Druhým účinkem je velká touha trpět; ne však že by ji to znepokojovalo jak dříve. Dychtí pouze po tom, aby splnila Boží vůli, a proto považuje za dobré všechno, co Pán zařídí: chce-li, aby trpěla, jen ať a hned; nechce-li, nezneklidní jako dříve...
Překvapuje mě však mnohem víc, že jste tyto duše (dříve) viděly plné úzkosti a neútěchy kvůli tomu, že neumírají a že se netěší Naším Pánem. Avšak nyní mají tak velkou touhu sloužit mu a dosáhnout, aby mu všichni sloužili, a namáhat se i třeba jen kvůli jediné duši, že dychtí po dlouhém životě, třeba i plném všemožných protivenství, jen když dosáhnou, aby Bůh byl o trochu víc chválen...
Tyto duše netouží zakoušet nějaké slasti nebo duchovní útěchy, protože jsou stále se svým Pánem, který v nich žije. (...) Nelpí na ničem, dychtí jen po tom být samy a pracovat pro spásu duší. Neprodělávají ani vyprahlosti, ani vnitřní trýzně a chtěly by jen chválit našeho Pána, jímž se zabývají s veškerou něhou. Upadnou-li do roztržitosti, pak je Pán sám vyburcuje... Impulz, který je vyburcuje, vyvěrá z jejich nitra...; není plodem myšlení, či paměti nebo jakékoliv jiné věci, jež by mohla vzbudit domněnku, že se na tom podílí sama duše...
Opravdu, i kdybychom z toho neměly žádný jiný užitek na této cestě modlitby, než že zakusíme, jak Bůh stojí o to, aby se nám sdělil a jak nás prosí – ano, říkám „prosí“ – abychom zůstaly s Ním, byly bychom až příliš odměněny za všemožná trápení těchto jeho doteků lásky, jež jsou tak slastné a pronikavé...
Naplňuje mě údivem, že duše, jež dospěla až sem, neupadá do žádné extase, aspoň ne do takové, při níž se ztrácí vědomí. Dojde-li ještě někdy u ní k extasi, pak nikdy s oněmi úchvaty a lety ducha, o nichž jsem se zmiňovala. Ostatně k tomu dochází velmi zřídka a téměř nikdy na veřejnosti: což dříve bylo téměř pravidelné...
Bůh obohacuje a poučuje v této modlitbě duši tak mile a klidně, že to připomíná budování Šalomounova chrámu, během něhož nebylo slyšet nejmenšího lomozu (srov. 1 Král 6,7)... Bůh působí v duši tyto účinky, když se s ní spojí oním polibkem, o který nevěsta prosila, a nyní, jak se zdá, je splněna její prosba (srov. Pís 1,1)...
Ne, sestry, ani tyto duše nejsou bez kříže. Ovšem netrápí se tím, ani neztrácejí vnitřní pokoj: všechno pomíjí rychle jako nějaká vlna či jako nějaká bouřka, po níž přichází krásné počasí. Přítomnost Pána, který v nich přebývá, jim dává na všechno zapomínat. – Buď vždycky veleben a ať ho chválí všichni tvorové! Amen.
(1) Terezie přirovnává duchovní rozvoj člověka k vývoji bource morušového. Nyní hovoří o fázi, v níž člověk může říci se sv. Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).
(Hrad v nitru, 7. příbytky)
Související
Další texty od Terezie z Avily
Novéna ke sv. Terezii od Ježíše
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Avily