Doporučujeme
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Chce-li někdo milovat Ježíše, být obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez tužeb a bez ctností, tím je pro působení této stravující a přetvořující Lásky způsobilejší... Pouhá touha být obětí stačí, ale člověk musí souhlasit, že zůstane chudý a bez síly, a to je to těžké, neboť »kde najít opravdu chudého duchem? Musí se hledat hodně daleko,« říká žalmista (1)... Neříká, že se musí hledat mezi velkými dušemi, ale »hodně daleko«, to znamená v nízkosti, v nicotě...
Ach, zůstaňme tedy hodně daleko od všeho, co se třpytí, milujme svou maličkost, libujme si v tom, když nic necítíme. Potom budeme chudé v duchu a Ježíš si pro nás přijde. Ať budeme sebedál, přetvoří nás v plameny lásky... (D 197)
Bůh chtěl vytvořit velké světce, kteří mohou být přirovnáni k liliím a růžím. Ale vytvořil také menší, a ti se musí spokojit s tím, že jsou sedmikráskami nebo fialkami, že jsou určeni, aby byli potěchou pro oči Pána Boha, když si je položí k nohám. Dokonalost záleží v tom, abychom plnili jeho vůli, abychom byli tím, čím On nás chce mít... Pochopila jsem také, že láska Pána Ježíše se projevuje zrovna tak v nejprostší duši, která v ničem neodporuje jeho milosti, jako v duši nejvznešenější. Je přece vlastností lásky, že se sklání... Tím, že Pán Bůh takto sestupuje, ukazuje svou nekonečnou velikost. Stejně jako slunce svítí současně na cedry i na každou květinku, jako kdyby byla na zemi jen ona, tak i náš Pán se zabývá každou duší zvlášť, jako kdyby neměla sobě podobné. A jako v přírodě jsou všechna období uspořádána tak, aby v určený den rozkvetla nejskromnější chudobka, tak také všechno odpovídá dobru každé duše. (AS 16n)
Pokud jde o mne, mám světla jen k tomu, abych viděla své malé nic. To mi dělá mnohem líp než vnitřní světla pro víru. (VDŽ 102)
Nejsi-li nic, nesmíš zapomínat, že Ježíš je všechno, proto musíš ztratit své malé nic v jeho nekonečném všem a nemyslet už na nic než na toto jedinečně láskyhodné všechno... Ani si už nesmíš přát sklidit ovoce svých námah. Ježíši se líbí, když uchováš jen pro něho tato malá nic, která ho potěší... Mýlíš se, myslíš-li, že tvá Terezka kráčí stále horlivě cestou ctnosti. Je slabá, a hodně slabá, každý den se o tom znovu přesvědčuje. Ale Ježíš ji rád učí jako sv. Pavla umění chlubit se svými slabostmi. To je veliká milost a já prosím Ježíše, aby tě tomu naučil, neboť jen v tom je pokoj a odpočinek srdce. Když se vidíme tak ubozí, nechceme už hledět na sebe a hledíme jen na jediného Milovaného!... (D 109)
Ježíš je rád, že pociťuješ svou slabost. To on vtiskuje do tvé duše city nedůvěry k sobě. Děkuj Ježíši, on tě zahrnuje svými vybranými milostmi. Budeš-li mu věrně dělat radost v maličkostech, bude se cítit povinen pomáhat ti ve velkých věcech... (D 161)
(1) Ve skutečnosti kniha Následování Krista II,11,4.
(D = Dopisy, AS = Autobiografické spisy, VDŽ = Vstupuji do života)
Související
Další texty Terezie z Lisieux
V Karmelitánském nakladatelství: Terezie z Lisieux