Doporučujeme
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Slovíčko, milý úsměv, často stačí, aby smutná duše okřála. Ale naprosto nechci pěstovat lásku pro dosažení tohoto cíle. Vím, že brzy bych zmalomyslněla. Slovo, které řeknu s nejlepším úmyslem, bude, možná, vykládáno docela opačně. Proto, abych neztrácela čas, chci být milá ke všem (a zejména k sestrám nejméně milým), abych potěšila Ježíše. (As 237)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Nevím, jak jsem se mohla kojit sladkou myšlenkou na vstup na Karmel, když jsem byla ještě v dětských plínkách!... Pán Bůh musel udělat malý zázrak, aby mi dal v jediném okamžiku povyrůst, a tento zázrak udělal v nezapomenutelném dni vánoc (1).
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Když láska zapustila v duši hluboké kořeny, ukáže se i navenek. Je jeden tak půvabný způsob, jak odmítnout to, co nemůžeme dát, že odmítnutí udělá zrovna takovou radost jako dar.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Ježíš mi říká, že sestru musím milovat, že se za ni musím modlit, i kdyby mě její chování vedlo k domněnce, že ona mě nemá ráda. „Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují“ (Lk 6,32).
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Pocítila jsem, že do mého srdce vstoupila blíženská láska, potřeba zapomínat na sebe, abych dělala radost jiným, a od té doby jsem byla šťastná! (AS 96)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
S jakou touhou a útěchou jsem si od počátku svého řeholního života opakovala slova našeho otce sv. Jana od Kříže: „Je nejvýš důležité, aby se duše hodně cvičila v lásce, aby se rychle stravovala a vůbec se nezastavovala tady dole, ale dospěla hbitě k tomu, že uvidí Boha tváří v tvář." (1) (VDŽ 77)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Ty víš, můj Bože, že jsem nikdy netoužila po ničem než tě milovat. Nedělám si nárok na žádnou jinou slávu. Tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je to propast, jejíž hloubku nemohu dohlédnout. Láska přitahuje lásku.
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Zásluha nezáleží v tom, když mnoho dáváme, ale spíš když mnoho přijímáme, mnoho milujeme... Ježíš mě učí dělat všechno z lásky, nic mu neodmítat, být spokojená, když mi dá příležitost, abych mu dokázala, že ho miluji. Ale to se děje v pokoji, v odevzdanosti. Všechno dělá ve mně Ježíš, já nedělám nic. (D 142)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Pánu Bohu se líbí, že miluji svou maličkost a svou chudobu, líbí se mu má slepá naděje v jeho milosrdenství... to je můj jediný poklad. (D 197)
Terezie z Lisieux (1873–1897)
Uznávám, že bez Boha bych klesla tak nízko jako svatá Magdaléna, a hluboká slova Pána Ježíše Šimonovi zaznívají velmi lahodně v mé duši... Já vím. „Ten, komu se odpouští málo, málo miluje“ (1). Ale také vím, že Ježíš mně odpustil víc než svaté Magdaléně, protože mi odpustil předem, zabránil mi klesnout. Ach, jak ráda bych vysvětlila, co cítím!...
Terezie z Lisieux (1873–1897)
V nebi »se každému dostane od Boha chvály, jaká mu náleží« (1), a ten, kdo chtěl být na zemi nejchudší, nejzapomenutější z lásky k Ježíši, ten bude první, nejvznešenější a nejbohatší. (AS 119)