KARMEL

Bože, tys daroval svatému Titovi radostné srdce, které nezahořklo ani uprostřed velkého zla; na jeho přímluvu nás chraň před každou nespokojeností, ať tě dnes vděčně chválíme a všechny hříchy a trápení své i našich bližních s důvěrou svěřujeme tvému milosrdenství. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Radostné srdce

Mezi mnoha otázkami, které si kladu, mne žádná nezaměstnává tolik jako ‚záhada‘, že rozvíjející se lidstvo, které je nesmírně hrdé na svůj pokrok, se v tak hojném počtu odvrací od Boha. Je znepokojivé, že v době velkého pokroku v mnoha oblastech stojíme před fenoménem neuctívání Boha ze strany člověka, dokonce jeho popírání. A tento fenomén se rozmáhá jako šířící se nakažlivá nemoc.
Proč je obraz Boha tak zatemněn? Proč už mnohé lidi neoslovuje? Co je toho důvodem? Není pro nás tento fakt výzvou, abychom nechali zazářit Boží obraz nad tímto světem opět v jasném světle?

Bůh, v něhož Titus věří, je Bůh nesmírně přitažlivý – a to nejen pro Tita osobně, je přitažlivý pro každého. Důvodem odpadu od víry (viz úvodní citát) je to, že je Boží obraz zatemněn a není zvěstován způsobem, který by současného člověka oslovil a odhalil mu skutečnou Boží krásu a skutečnou Boží tvář.
Bůh, v něhož Titus od dětství věřil, kterého se rozhodl následovat cestou Karmelu, ke kterému se modlil, o němž se rád dovídal nové krásné věci (prostřednictvím studia středověkých mystiků), tento Bůh ho činil šťastným.
Titus byl šťastný ve své víře, byl šťastným karmelitánem. Když jako sedmnáctiletý zahájil noviciát, píše domů:

Žádný požitek by mi nemohl poskytnout tolik radosti a štěstí, kolik mi dává život v klášteře. V cele i mezi bratry jsem – podle očekávání – naprosto šťastný. Věřím, že mě sem Bůh povolal, ale prosím, modlete se za mne, abych rozpoznal, jestli následuji Jeho svatou vůli nebo ne. Jestli mě sem Bůh nepovolal – čemuž nevěřím a doufám, že to není ten případ, vždyť je to taková radost – modlete se tedy, abych rozlišil, co mám dělat, abych se Mu líbil. Ale jak už jsem řekl, jsem teď šťastný a doufám, že to tak zůstane.

Dokonce i ve vězení v Scheveningen se cítil jako doma, zařídil si svou „novou celu“ a mluvil o štěstí. Svědčí o tom nejen jeho korespondence, kde bychom mohli předpokládat, že chce své blízké uklidnit, ale především deníkový zápis:

Už se zde v této malé cele cítím naprosto jako doma. Ještě jsem se tady nenudil. Jsem sám, to ano, ale nikdy mi dobrý Bůh nebyl tak blízko. I když nemohu vycházet k lidem ani lidé nemohou přicházet ke mně, mám chuť křičet radostí, protože On se mi dal znovu nalézt ve své plnosti. On je teď mým jediným útočištěm a já se cítím šťasten a v bezpečí. Chci zde zůstat napořád, pokud On to tak zařídí. Málokdy jsem byl tak šťastný a spokojený.

Titus měl v životě mnoho důvodů k nespokojenosti: velmi křehké zdraví, které ho často zradilo v ten nejnevhodnější okamžik; přetěžující množství povinností, které nemohl nebo neuměl nikomu přenechat; těžkou atmosféru třicátých let, která vzdor všem snahám nezadržitelně směřovala k válce; spory s okupační správou, uvěznění. Přesto byl šťastný. Nemohl jinak. Šťastným ho činilo poznání Pána, vztah s Ním, Bůh sám. Toužil proto Boha představovat svým současníkům takovým způsobem, který i je osloví a otevře pro štěstí.

Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Radost se přizpůsobuje a přetváří, ale vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni. (papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 6)