Doporučujeme
Titus Brandsma (1881–1942)
Mezi mnoha otázkami, které si kladu, mne žádná nezaměstnává tolik jako ‚záhada‘, že rozvíjející se lidstvo, které je nesmírně hrdé na svůj pokrok, se v tak hojném počtu odvrací od Boha. Je znepokojivé, že v době velkých pokroků v mnoha oblastech stojíme před fenoménem neuctívání Boha ze strany člověka, dokonce jeho popírání. A tento fenomén se rozmáhá jako šířící se nakažlivá nemoc.
Proč je obraz Boha tak zatemněn? Proč už mnohé lidi neoslovuje? Co je toho důvodem? Není pro nás tento fakt výzvou, abychom nechali zazářit Boží obraz nad tímto světem opět v jasném světle? A nemůžeme přitom doufat, že ‚prozkoumání‘ obrazu Boha alespoň zmírní největší ze všech trápení člověka?
Nemyslím si, že bych tento celosvětový problém, který je větší než problém materiálního nedostatku, mohl vyřešit během jedné hodiny. Ale chci zde vyjádřit své myšlenky v tiché naději, že vyslovení některých otázek na tomto místě může být ku prospěchu katolickému bádání v této oblasti. Sám nedokáži dát odpověď, ale doufám, že podnítím jiné k hledání a nalezení lepší a úplnější odpovědi.
V naší době vládne velký zmatek v oblasti myšlení. Jako pravdivé jsou uctívány systémy myšlení, které si totálně protiřečí, a nejuznávanější učenci je nadšeně obhajují. Nicméně nejvíce znepokojivé protiklady nacházím v tom, jak člověk přemýšlí o Bohu. Sice si naštěstí ještě mnoho lidí vytváří určitou představu o Bohu, kterého uctívají, ale pak jsou tu statisíce, ne milióny, kteří už nevidí důvod zabývat se Bohem a často se nespokojí s tím, že Boha popírají, nýbrž vášnivě a plni nenávisti zápasí o to, aby byla ze společnosti každá myšlenka na Boha vymýcena.
Mým záměrem není obhajovat pojem Boha; obhajování je už dost. Příliš často kráčíme cestou negace – cestou obhajování a vyvracení – a přitom je mnohem ušlechtilejší a užitečnější pozitivním způsobem nechat zazářit pravdu v jejím vlastním světle. Světlo pravdy vždy okouzlovalo lidského ducha. Proto si také myslím, že je naším úkolem i povinností, brát vážně popírání Boha v naší společnosti, a sice ne proto, abychom se připravili na obhajování, ale abychom Boží obraz zprostředkovali novým způsobem a učinili ho srozumitelným dnešní kultuře. Především je třeba zdůraznit ty rysy Božího obrazu, které mohou získat srdce člověka dnešní doby.
Je s podivem, jak si lidská přirozenost najde (i s ohledem na obraz Boha), co potřebuje. Velmi poučné jsou v tomto ohledu dějiny. Ukazují nám, že to, čemu nebylo věnováno dost pozornosti, a v důsledku toho člověku chybělo k plnému rozvinutí jeho možností, se jakousi podvědomou ‚reakcí‘ znovu protlačilo ke světlu. Každá jednostrannost se mstí a budí potřebu toho, co bylo zanedbáváno. To neplatí jen negativně – v tom smyslu, že jednostranný postoj má neblahé následky a člověk, aby jim předešel, hledá útočiště v jiném nasměrování. Platí to i pozitivně, že když totiž jednostranně zúžená představa už neuspokojuje, pak jiná, která má charakter překvapení, objevu, ‚zjevení‘, už sama o sobě budí větší zájem a poskytuje větší naplnění...
Bůh je nejen ‚předmětem‘ našeho rozumu, ale také naší vůle a naší fantazie. Naše fantazie pracuje s velmi rozmanitými představami Boha. Bůh je naším císařem a králem; je dobrým pastýřem, věrným průvodcem. Je naším Otcem, naším ochráncem. On vdechuje do našeho chřípí dech života, bdí nad námi. Řídí dráhy hvězd a planet, daruje život rostlinám a zvířatům, nese svět na svých rukou a je garantem jeho pokojného pokračování. Bydlí v nás, otevírá oči našeho rozumu, šeptá nám svá první přikázání a pudí nás k tomu, abychom je zachovávali. Stojí před námi jako soudce našeho života a postaví nás po své levici nebo pravici podle toho, jestli jsme jednali dobře nebo špatně...
Tak bych mohl pokračovat obraz za obrazem a stále znovu popisovat další podoby našich představ Boha. Jeden obraz je hezčí než druhý, nicméně i když vezmeme všechny dohromady, zůstává náš obraz Boha vyjádřen velmi neúplně a my pociťujeme potřebu dalších obrazů. Tato potřeba bude tím větší, čím měně se naučíme mít před očima obraz Boha v jeho bohatství a maximální šíři, protože zúžená představa nás nedokáže naplnit natrvalo. A přece platí, že vodítkem v labyrintu našeho života je téměř stále příliš zúžený a jednostranný obraz Boha a my zůstáváme neuspokojeni. Každá doba potřebuje svůj vlastní obraz Boha; na tom není nic špatného. Škodlivé je to tehdy, když na něm člověk lpí příliš vášnivě a křečovitě, když zapomene na svá nevědomá zúžení Božího obrazu, když se přestane chránit před jednostranností a o skutečném bohatství Božího obrazu už nepřemýšlí.
Převzato z knihy: Engagierte Mystik
Autor: Titus Brandsma
Vydal: Bonifatius-Verlag Paderborn, 1991
Přeložil: Norbert Žuška, OCarm.
Přednášku na téma ,obraz Boha‘ pronesl Titus Brandsma 17. října 1932 jako nový rektor magnificus právě zřízené university v Nijmegen. Toto téma mu bylo osboně velmi blízké a v přednášce mu nešlo tolik o čistě vědecké pojednání, jako spíše o to, pohlédnout do tváře tehdejší duchovní rozervanosti a společně s posluchači tvůrčím způsobem zkoumat současnou víru v Boha a nadchnout je pro moderní mystiku. Jeho řeč tehdy velmi zaujala a dodnes je pokládána za jeden z jeho nejdůležitějších proslovů. S částí této přednášky vás zde chceme na pokračování seznámit.
Související články
Jaký obraz Boha fascinuje dnešního člověka (2)
Obraz Boha je tak bohatý!
Kontemplativní život je vznešený a přesto zcela prostý
V Karmelitánském nakladatelství: Titus Brandsma