KARMEL

Zpráva o stavu církve ve Španělsku, kterou přednesl baskický republikánský ministr Manuel de Irujo (1) na schůzi kabinetu dne 7. ledna 1937:
„Reálná situace církve od července minulého roku na celém území, které zachovalo věrnost republice (pokud nepočítáme baskické provincie), je následující:

a) Všechny oltáře, obrazy a bohoslužebné předměty byly až na malé výjimky zničeny, ve většině případů jejich zhanobením.
b) Všechny kostely byly zrušeny a bylo v nich zcela přerušeno konání bohoslužeb.
c) Velká část chrámů byla spálena a v Katalánsku se tak dělo pravidelně.
d) Úložiště a oficiální instituce obdržely zvony, kalichy, monstrance, svícny a další bohoslužebné předměty, roztavily je a upotřebily tento materiál k průmyslovému využití nebo též pro válečné účely.
e) V kostelech byly postaveny sklady všeho druhu, tržnice, garáže, stáje, ubytovací zařízení či útulky, nebo byly využity jinak…
f) Všechny konventy byly vyklizeny a náboženský život v nich byl přerušen. Budovy, bohoslužebné předměty a jakékoliv jiné statky byly okupovány, spáleny, vydrancovány a zdemolovány.
g) Kněží a řeholníci byli zatčeni, uvrženi do vězení a bez procesů po tisících postříleni. K těmto činům, byť v menším počtu, dochází stále, a to nejen na vesnicích, kde je na představitele církve uspořádán hon a jsou barbarsky zabíjeni, ale i ve větších sídlech a městech. Ve vězeních v Madridu, v Barceloně a v dalších velkých městech jsou stovky zatčených, kteří se tam ocitli bez známého důvodu kromě toho, že jsou kněžími či řeholníky.
h) V současnosti je zcela zakázáno soukromě vlastnit svaté obrazy a bohoslužebné předměty. Policie provádí domácí prohlídky a pátrá uvnitř domovů, v intimním prostředí jednotlivců či rodin, a násilně a s výsměchem ničí obrazy, tiskoviny, náboženské knihy a vše, co má cokoliv společného s náboženským vyznáním nebo jej připomíná.“

(1): Manuel de Irujo /1891–1981/, právník, vůdce baskické nacionalistické strany, se jako ministr /od 26.9.1936; od roku 1939 v exilu/ snažil o osvobození uvězněných kněží a řeholníků a o obnovu bohoslužebného života. Ve své zprávě dokládá rozpor mezi ústavou, která i tehdy zaručovala svobodu vyznání, a faktickou situací v zemi.

(A. Riccardi, Století mučedníků, KNA 2014, s. 346)