KARMEL

Julén Urkiza, OCD

Na tomto dni spirituality¹ mi připadlo za úkol poukázat na vztahy mezi Knihou života a Editou Steinovou neboli Terezií Benediktou od Kříže; a zvláště pak na přítomnost Tereziina Života v obrácení a v průběhu dalšího života pruské světice.
Na jedné straně tu máme před sebou Terezii, mimořádnou společensko-náboženskou a literární osobnost 16. století, a na straně druhé Editu Steinovou, jinou velkou ženu století dvacátého. A do oněch dvou staletí nacházíme obě ženy, Terezii i Editu, plně včleněné, z největší hloubi jejich bytí angažované v hledání pravdy, která dává životu smysl.

P. Salvador Ros García, OCD¹

Mezi první a nejlepší čtenáře svaté Terezie, jak co se týče jejích spisů – a to ještě předtím, než byly vydány – tak co se týče její duše – oné jiné knihy, kterou její vnitřní učitel² psal v ní, dokud se neproměnila v živý text: „Mnoho věcí, které zde píši, nejsou z mé hlavy, nýbrž mi je řekl tento můj nebeský Učitel“ (Ž 39,8; 14,8; 23,1)³ – je třeba jmenovat svatého Jana od Kříže, prvního bosého karmelitána; toho, který žil v její blízkosti nejdéle; jediného, který zakusil její vyučování; toho, který opravdu poznal skrytá tajemství její duše; který ji uměl nasměrovat k nejvyšším zkušenostem jejího mystického putování; toho, který později tyto zkušenosti systematizoval a kterému – celkem vzato – na ní nejvíc záleželo, kdo se plně ztotožnil s rozletem jejího ducha.

(Exercicie s Alžbětou od Trojice)

P. Conrad de Meester, OCD

I když v češtině vyšlo již několik knih bl. Alžbětě od Trojice,¹ přece její vlastní texty jsou nám česky dostupné jen v krátkých útržkovitých citacích. Díky nové knížce z Karmelitánského nakladatelství, z níž nyní budu citovat a jejíž název i jméno jejího autora jsem vložil do názvu tohoto článečku, nám nyní konečně snadno a v úplnosti bude k dispozici jeden velmi důležitý Alžbětin text.

O Alžbětině životní cestě připomeňme na tomto místě jen to základní: Alžběta se narodila v roce 1880 a již od svých patnácti let toužila vstoupit do kláštera bosých karmelitek. Pro maminčin nesouhlas musela ale počkat až do své plnoletosti. V jednadvaceti tedy do kláštera vstoupila, ovšem již čtyři roky nato onemocněla nevyléčitelnou nemocí. Po roce, na jaře 1906 přijala „poslední pomazání“, protože se zdálo, že umírá. K tomu došlo po dalším půl roce, 9. listopadu 1906. Conrad de Meester vysvětluje:

V roce 1906, v nejhlubším fyzickém utrpení a s vědomím, že brzy uvidí Boha, prosí, aby směla vykonat své rekolekce, čas zřetelnější samoty v délce šestnácti dnů. „Odcházím se Svatou Pannou navečer jejího Nanebevzetí (15. srpna), abych se připravila na věčný život,“ píše²; to bude můj „noviciát pro Nebe“. Její převorka ji žádá, aby si „prostě poznamenávala, co dobrého ji napadne“. Alžběta s úsměvem souhlasí. Bude tedy psát z poslušnosti pro matku Germaine, ale nepochybně s předtuchou, že se tato velkorysá první čtenářka podělí s ostatními.

Jednalo se o soukromé „rekolekce“ (my asi běžněji používáme označení „exercicie“, ale význam je týž), které si sestry bosé karmelitky konaly a konají tak, že jednotlivá sestra se v těch dnech neúčastní programu komunity, ale modlí se v samotě.

Protože Alžbětiny zápisky z těch dní, které takto s Pánem strávila, jsou místy příliš hutné, Conrad de Meester ke každému dni připojil své úvodní poznámky a vždy pak i vypíchl několik námětů k následné modlitbě. Jeho cílem bylo učinit nám Alžbětiny myšlenky co nejdostupnějšími. A zároveň nám je podat tak, abychom si s jejich pomocí mohli snadno vykonat exercicie i my. V takovém prostředí a v tom rozsahu a tempu, jaké nám vyhovují.

S vděčností za tuto možnost od Alžběty se učit, být jí blízko, Vám nyní na ukázku z knihy předkládám osmý den z celkem šestnácti dní Alžbětiných duchovních cvičení.

P. Gorazd, O.Carm

P. Salvador Ros García, OCD

2. Zápletka: ústřední desetiletí (1572–1582)

Počátkem června 1572 se matka Terezie a bratr Jan od Kříže znovu setkali, tentokrát v Ávile v klášteře Vtělení a při společném poslání, které jim bylo svěřeno apoštolským vizitátorem, otcem Pedrem Fernándezem: vštípit reformní model mezi obutými, ona jako převorka a on jako kaplan a zpovědník kláštera. V září, čtyři měsíce po jeho příjezdu, svatá Terezie zaznamenávala již první dobré výsledky bratra Jana: „Velký užitek zde působí tento bosý karmelitán, který zde zpovídá; je to fra Jan od Kříže.“¹ A o něco málo později to opakuje znovu: „zde již delší dobu zpovídá jeden z nich, velmi svatý; způsobil tu velký pokrok.“²

Mariam – Malá Arabka¹

„Pane, dej nám ducha modlitby, abychom mohli získávat duše, které ti budou sloužit, jako ti slouží země na poušti. Pane, jsme holé sazenice, přioděj nás svou láskou. Dej, ať přinášíme květy a plody pro církev“

(Bl. Marie od Ježíše Ukřižovaného).

Mariam – Malá Arabka¹

6. Obdivuhodný Ježíš. – Och! Jak obdivuhodný je Ježíš! Můj Bože, tobě se klaním. Ty jediný jsi veliký; klaním se tvé velikosti, tvé moci. Ty jediný jsi hodný obdivu ... Ty jsi obdivuhodný. Kdo je ti podobný? Není jiného Boha, tobě podobného, ani na nebi, ani na zemi. Jak jsem šťastná, že mne Bůh stvořil, abych ho mohla volat: můj Bože! Kdybys mne stvořil bez rozumu, nemohla bych říkat: můj Bože. Děkuji, že jsi mi dal inteligenci: já ti ji obětuji. Jak jsem šťastná, že mám Otce, který naplňuje nebe i zemi! Že všude se vzdávají chvály mému Bohu! Že hory skáčou radostí, že země jásá!...

7. Ježíšova sladkost. – Je sladké naslouchat, když se mluví o Ježíšovi, ale sladší je naslouchat Ježíši samotnému. Je sladké myslet na Ježíše, ale sladší je ho vlastnit... Je sladké naslouchat Ježíši, ale sladší je činit jeho vůli...

Miriam – Malá Arabka

17. Církev. – Jsem dcerou svaté Církve: ona je mojí Matkou. Je to pro mne čest, nazývat Církev svou Matkou. Matko Církvi, růže mystická, miluji tě ... Církev trpí; Svatý Otec trpí, jeho srdce je sklíčené ... Církev je naší Matkou... Když matka trpí, všechny děti trpí spolu s matkou! ... Och! Jak bych chtěla prolít svou krev za církev! Obětuji vše za ni, za jednotu, za vítězství Církve ...

18. Modlitba kněze. – Jsem dcerou Církve. Och! Kolik radosti mi dávají modlitby kněze! V knězi nevidím nikoho jiného než Boha samého. Nehledám učenost kněze, ale působení Boha v něm ...

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Takzvaná Tereziina „definice modlitby“

Pro svatou Terezii je vnitřní modlitba: setkání s Bohem jako s přítelem, jak to napsala v asi nejčastěji citovaném odstavci Knihy života (8,5):

Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než přátelský kontakt, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.

Miriam – Malá Arabka

26. Píseň o poušti a rose. – Vidíc sama sebe jako neplodnou zemi volala jsem úpěnlivě k Pánu a řekla jsem mu:

Pane, má země je vyprahlá a spálená:
sešli jí svou vláhu.

Mé tělo je v rozkladu,
moje nohy mne už víc neunesou,
mé ruce se už nemohou hýbat.

Moje nervy ochrnuly,
mé kosti vyschly,
morek mých kostí zatuchl.

Vlasy na mé hlavě ztvrdly,
všechny jsou zježené a bodají jako jehly.

Mé uši se zavřely
tak tvrdě, že nemohu slyšet.

Z mých očí odchází oheň
a ony už nezří světlo.

Můj nos je ucpaný,
jazyk se mi přilepil k patru
a nedokáži už pronést slovo,
abych úpěnlivě volala k Tobě.

Moje zuby jsou tak stisknuté,
že přes ně nemůže proudit vzduch
a umírám.

Moje rty jsou natolik rozpraskané žárem,
že už jimi nemohu hýbat,
abych Tě volala na pomoc.
Pane, sešli na tuto vyprahlou zemi svou vláhu
a ona znovu ožije.

Miriam – Malá Arabka

28. Píseň na Lásku. Venite adoremus... (Pojďte, klaňme se ...)
Na Lásku, na mou Lásku!
Pojďte, králové země,
pojďte, klaňme se mu.¹

Zpívám o velikosti,
o moci našeho Stvořitele:
pojďte, klaňme se mu.

Protože jsme dílem jeho rukou,
cenou jeho krve:
pojďte, klaňme se mu.

Není boha Jemu podobného:
pojďte, klaňme se mu.