KARMEL

Jak je to jednoduché! Dívejme se na Krista, stále jen na něho patřme. Vězme, že každou myšlenkou, každým slovem, každým činem – lhostejno jakého druhu – Kristus k nám nepřichází, ale vychází z nás. Byl již dříve v našem nitru a klíčí jako semeno, které prolamuje slupku našeho vlastního já.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 2. ledna 1936)

On, který je Bůh lásky a který nás s nekonečnou něžností miluje, nečeká, až budeme dokonalí, aby si nás zamiloval a použil nás jako svých nástrojů. Dopřává nám, že můžeme druhým působit dobro, a přitom být velice ubozí, být niterně zranění a mít plno chyb: on se dívá na tu velikou touhu, kterou máme v hloubi srdce, a kvůli ní nám vše odpouští.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Cit je vzácná, jemná věc v duchovním životě, ale spíše provázející věc samu a je přelétavý a není v naší moci. Když jej chceme násilím mít, spíše uteče jako vzduch, když jej chceme vzít do hrsti. Pán Bůh ho často odnímá, abychom na něm neulpěli sobecky a šli dál k Němu. Svatá Terezička řekla, že většinu života v Karmelu prožila v bezútěšnosti. Řekla zajímavě: „Mám radost, ale já nevím, že ji mám.“ Jistě můžeme podobně říci: Mám lásku, ale já nevím, že ji mám.

(P. Metoděj Minařík, OCarm. /1912–2003/, korespondence, 1993)

Sebepoznání
Je dobré, že se tak poznáváš.
Ale nezapomeň, že tvoje bída Pána tak moc nevzrušuje.
Jako bídného tě pozval.
Vzrušuje ho a s netrpělivostí čeká,
že se budeš z jeho pozvání radovat. Na to čeká!
Na tvoji radostnou, věřící lásku.
Nezapomínej se radovat!
Co neuděláš dnes, neuděláš už nikdy!
„Kdo je věrný v maličkosti,
je věrný i ve velké věci.“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, listopad 1978)

My považujeme bolest za něco, co nám brání v naší práci, v naší modlitbě a v našem spojení s Bohem, a proto ji snášíme špatně. Musím se naučit chápat ji právě jako svou práci, svou modlitbu a příležitost ke spojení s Bohem, snad se tak naučím snášet ji lépe.

(Carlo Carretto /1910–1988/, deníkový zápis z března 1955)

Neustále tu je jedna myšlenka, jež nám pomáhá a okamžitě nás zklidní: pomyšlení, že v každém okamžiku, a ať jsme kdekoli, můžeme udělat to nejlepší, to znamená přijmout ten okamžik z Božích rukou, z rukou Ježíšových, které políbíme se slovy díků.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

„Bratru Antonínovi, mému biskupovi, přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.“

(dopis sv. Františka z Assisi)

Když
Když před Božské Srdce přineseš
všechny své nejpalčivější otázky
všechny své nejpalčivější nejistoty
pocítíš upokojení z vylití srdce do Božího milosrdenství.
„Pane, ty víš všechno!“
„Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v Tebe důvěřuji.“

(P. Benedikt Holota OFM /* 1922/, zápisky z rozhovorů s P. J. E. Urbanem OFM, září 1980)

Když máte žhavou touhu nalézt Krista, nepřikládejte význam okamžitým slabostem. Nevšímejte si jich. Mohla by v tom být i pýcha, kdybychom se zlobili, že tyto nedokonalosti v sobě objevujeme. Nyní již víte, kam bych Vás chtěl přivést. Až budete jednou v duchovním životě tak daleko, zakusíte, že není hlubší radosti, než být šťastným u vědomí, že jsme slabí, že nejsme nic, že Bůh je vše.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, korespondence, dopis z 7. prosince 1933)

Pane, ty víš, co je lepší; staň se to či ono tak, jak ty budeš chtít. Dej, co chceš, kolik chceš a kdy chceš. Nalož se mnou, jak rozumíš, jak se ti více líbí a jak to bude k tvé větší chvále. Postav mě, kam chceš a počínej si se mnou ve všem podle své vůle. Jsem v tvé ruce, toč mnou a obracej si mě kolem dokola. Jsem přece jen tvůj sluha, vždy hotov ke všemu; neboť netoužím žít pro sebe, ale pro tebe; kéž i důstojně a dokonale!

(Tomáš Kempenský, /asi 1380–1471/, Následování Krista, III, 15.2)