KARMEL

Bože, klečíme před Tebou ve své bídě, neboť Ty bys mohl všechno zachvátit. Bože, klečíme před Tebou ve své samotě, neboť Ty bys z nás mohl beze zbytku učinit poušť.
Bože, klečíme před Tebou ve své opuštěnosti a ztracenosti, neboť Ty bys nás mohl zanechat úplně samotné bez jakékoliv pomoci, bez jakékoliv útěchy, bez jakékoliv záruky, bez jediného práva.
Avšak, Bože, právě proto klečíme v nepopsatelné naději své bídy, v nepopsatelné naději své samoty, v nepopsatelné naději své ztracenosti. Neboť Ty jsi to předpověděl a Tvé slovo je pravdou: Ty sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v bídě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný v samotě, sám by ses chtěl ocitnout opuštěný ve ztracenosti! Ty sám bys nás chtěl obejmout v bídě, samotě, ztracenosti. Ty sám bys z nás chtěl vytvořit své Tělo, svůj chrám, své město, svůj národ, svůj svět uprostřed bídy, uprostřed samoty, uprostřed ztracenosti! (…)
Bože, chtěli bychom se stát svatým Adventem Tvého příchodu, … ve Tvé lásce, která vše může, která vše dokáže, která vše daruje.

(Erich Przywara SJ /1889–1972/, Modlitby tohoto věku, 20; v době 2. světové války)

Zdrávas, Maria, … Zkusme se při své modlitbě po těchto prvních slovech na chvíli zastavit. Aby horský potok tekl klidně a pomalu, musí ho člověk nejprve regulovat. Tak je tomu i s modlitbou. Musíme se zklidnit a pozdržet její běh.
Možná i sám anděl hned poté, co pozdravil Marii, na chvíli ztratil řeč… Alespoň jednu věc o něm víme s jistotou – je to inteligentní bytost. Odmlčel se tam, kde byla ve větě čárka. Chovejme se proto k interpunkčním znaménkům přinejmenším stejně uctivě jako on.

(otec Jeroným /1907–1985/, mnich trapistického kláštera v Sept-Fons, úryvek z textu Předzpěv k Andělskému pozdravení)

Má drahá Marguerite,

nemohu odeslat svou odpověď paní Parionové, aniž bych připojil pozdrav pro Tebe – zejména o dnešním svátku. Velmi naléhavě prosím Matku Boží, aby k Tobě byla zvlášť útěšná a mateřská – a dala Ti zakusit, že jediný pravý poklad je poklad duše sjednocené s Bohem skrze milost a podřízení se jeho Vůli. Tak rád bych si byl jistý, že Tvé srdce není v tuto chvíli ani příliš těžké, ani hořké. Nezapomínej, že náš Pán přišel právě kvůli těm, kterým se zdá život tíživý, a že právě je přijímá nejvřeleji…

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 8. prosince 1916; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Neposkvrněné početí je jistě Mariino osobní privilegium, ovšem jako funkce katolicity jejího ANO: aby mohla bezmezně souhlasit – a priori a aniž by věděla, kam ji její souhlas povede - s každým skrytým spásným úradkem Božím a aby pak, v téže síle svého ANO, mohla dojít bez odporu až na konec Ježíšovy cesty. K tomu bylo nutné, aby byla prosta každého, i toho sebemenšího hříchu. Maria je tedy už předem vyvlastněna pro Boží dílo spásy…

Křtitel chce při Ježíšově křtu klást mez: „Já bych měl být pokřtěn od tebe“, a Ježíš musí tuto hranici výslovně odstranit: „Nech tak nyní“. Petr ji klade ještě rozhodněji: „Bůh uchovej, Pane. To se ti nikdy nestane!“, a Ježíš ji musí odklidit ještě bezohledněji: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě“. Maria žádnou mez nikdy nekladla…

(Hans Urs von Balthasar /1905–1988/, úryvek z textu Kněžská spiritualita)

Nemysleme si, že je předností katolíka býti nepolitický. Zájem o politiku má prostě býti zájem o jeden z nejvlivnějších úseků života moderního lidstva. Kdo tento zájem nemá, kdo se dokonce chlubí tím, že jej nemá, není opravdový křesťan. Nepochopil slova „lítost mám nad zástupem“.

O hranicích zemí, a tím o odtržení, roztržení, nebo spojení statisíců jednotlivých lidí, o přesunech a odsunech obyvatelstva, jež znamenají mnohdy všechno, i holý fysický život, o cenách chleba a pracovní době, o školách a jejich organisování a o tolika a tolika jiných věcech se rozhoduje v politice. Jak podivní lidé bychom museli být, kdybychom o to vše neměli zájem. Zájem o to, kdo tyto věci dělá, jak je dělá, podle jakých zásad je dělá. I snahu o účasti na jejich dělání bychom měli mít. Proto i záliba v diktátorech je zase jenom jeden druh sobeckého svalování zodpovědnosti, touha po shnilém klidu, v němž není nic křesťanského.

Nemohu kázat potřebu spravedlnosti, lásky a lidskosti a být při tom lhostejný k počínání politiků, kteří svou nespravedlností ničí tisíce životů a tisíce lidských existencí. Nemohu si pomoci, ale nikdo mě nepřesvědčí, že dnes, kdy se na Slovensku horečně čeká na výsledek Tisova procesu, koná nejužitečnější a nejapoštolštější práci např. ten, kdo má přednášku o barokních stavitelských památkách 17. století, nebo o tom, zda vlitá modlitba je normálně dosažitelná všemi křesťany či jen zvlášť vyvolenými. I to jsou krásná themata pro přednášky, ale na prvním místě za daných okolností nejsou. A proto prokáži svým bratřím nejlepší službu ne tím, že budu mlčet o tom, co by mohlo narazit, nýbrž tím, že budu vytrvale a trpělivě ukazovat, jak všechny denní události visí na věčnu.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/; úryvek z lánku Je lépe býti nepolitickým?, otištěno v „Katolíku“, 20. dubna 1947; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

„Ve Starém zákoně bylo mnoho srdcí planoucích touhou po příchodu Mesiáše. Spoj se s nimi, abys prosila o příchod Božího království.“

(Gabriela Bossisová /1874–1950/, deníkový zápis, 20. srpna 1937)

Pozvedněte oči k nebesům a Pán Bůh, který Vás miluje a bude blízký Vašemu srdci, ať jste kdekoli, Vám sešle svůj božský pokoj doprostřed trní. Na této zemi je vše potemnělé. Ale v tajemství Vtělení je pro srdce každého z nás tolik světla, tolik něhy!

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Milí rodiče!

I když se neví, zda a jak se v těchto dnech doručují dopisy, rád bych vám přece napsal dnes odpoledne na 1. adventní neděli. Altdorferův vánoční obraz (1), na němž je vidět Svatou rodinu s jesličkami uprostřed trosek pobořeného domu, mi připadá zvlášť aktuální – jak jen mohl dojít před čtyřmi sty lety v rozporu se vší tradicí k takové představě. Snad chtěl říci, že i tak můžeme a máme slavit Vánoce; v každém případě to říká nám. Rád si představuji, jak teď sedíte s dětmi a slavíte s nimi advent jako před lety s námi. Jenže teď se všechno dělá intenzivněji, protože není jasné, jak dlouho to ještě potrvá.

(1) Albrecht Altdorfer /1480–1538/, německý renesanční malíř, grafik a stavitel, žák Dürerův; obraz Narození Páně pochází z roku 1513.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/, dopis z nacistického vězení, 28. listopadu 1943; citováno podle knihy Dietrich Bonhoeffer, Odpor a odevzdání, Dopisy z vězení, Kalich 2023)

Obrázek - zdroj

Věřím, že v očekávání Boží hodiny, hodiny klidu a světla, se nesmíš poddávat černým myšlenkám. (…) Myslím, že tuto důvěru v Boha, který Tě temnými a obtížnými cestami slavně přivádí ke svému božskému středu – Tebe, která jsi v jeho očích každým dnem krásnější a úspěšnější –, nalezneš ve stále větším sepětí s naším Pánem, kterého můžeš s vírou a vytrvalostí hledat v Eucharistii, tušit a milovat v jeho Vůli, tak jak se Ti jeví, pokorně prosit, aby položil svou ruku na Tvé oči a jeho paže Tě přitáhla k sobě.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 20. září 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Tyhle věci, které mi říkáte o církvi, jsou bolestné, velmi bolestné. Jedinou odpovědí by bylo zachovat se jako Bernanosův venkovský farář, když se v zámku opírá o krbovou římsu, všecko to poslouchá a neodpovídá…
Ale což to všechno mohlo kdy zabránit církvi být církví? Takovému svatému Františkovi, aby byl jejím dítětem? Aby jím byl takový svatý Jan od Kříže, Charles de Foucauld a to nesmírné množství milovníků chudoby a kříže, které znám?
Přitiskněme se k ní, však se nám podaří najít místo, kde bije její srdce.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)