KARMEL

Bože, tys dopřál svatému Titovi dobré vzdělání a dal mu moudrost a statečnost, s níž usiloval o udržení kvalitního školství i v době okupace. Na jeho přímluvu dej dnes rozvahu a statečnost všem učitelům a vychovatelům na okupovaných územích a ujmi se všech dětí, které se kvůli válce vzdělávat nemohou. Prosíme o to skrze tvého Syna …

V neděli 15. května letošního roku byl v Římě papežem Františkem svatořečen holandský karmelitán P. Titus Brandsma, umučený za druhé světové války v koncentračním táboře v Dachau. V úterý 26. července uplyne 80 let od jeho smrti, liturgickou památku slavíme 28. července. Od zítřka se můžeme – každý podle svých možností – připojit k novéně k tomuto novému světci našeho Řádu. Prvních pět dní se budou na našem webu objevovat texty, které připravili naši zahraniční spolubratři jako letáčky ke květnové kanonizaci, závěrečné čtyři dny nás budou provázet úryvky z přednášky P. Norberta Žušky, O.Carm. „Titus Brandsma – světec pro naši dobu“, která zazněla na letošním celostátním setkání terciářů v Kostelním Vydří. Dnes uveřejňujeme Titovy životopisné údaje.

Žádný člověk nikdy nespatřil, co Bůh koná v duši během hodin tiché modlitby. Přichází jedna milost za druhou. A všechny ostatní hodiny našeho života jsou jen poděkováním za tyto milosti.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Co se týče Tebe osobně, vyslechni ještě jednou to, co Ti opakuji ze svého nejhlubšího přesvědčení bratrance a kněze: Neznepokojuj se nad hodnotou svého života, nad jeho anomáliemi, nad jeho zklamáními, nad jeho více méně nejasnou a tmavou budoucností. Dělej to, co chce Bůh. Přinášej mu uprostřed svého neklidu a neuspokojení oběť pokorné duše…

Proč nepoznávají všichni moji bližní, že bez Marie bych už byl ztracen? Tisíckrát jsem ji přijal se svatým Janem za veškeré své bohatství a stejně často jsem jí dal sebe, ale pokud jsem to ještě neučinil tak dobře, jak si přeješ Ty, drahý Ježíši, činím to nyní, jak si Ty žádáš, abych to udělal. Vidíš-li v mé duši nebo na mém těle něco, co nepatří této velebné Kněžně, prosím, vytrhni to ze mne a odhoď to daleko ode mne, protože není-li to Mariino, není to hodno Tebe, Ježíši.

(Ludvík Maria Grignion z Montfortu /1673–1716/, modlitba k Pánu Ježíši)

Blažená Matko!
Tolik jsme vzhlíželi k tobě,
která jsi založila náš Řád,
uspořádala jsi ho a dokonale řídila.
Klečíme před tebou,
celá svatá, první Matko karmelitánské rodiny!
My všichni, kdo bydlíme na této hoře,
napájíme svá srdce u tvých pramenů.
Upřímně vyznáváme,
že nás vede tvá ruka,
žes naší oporou a že nám pomáháš,
že nám svítí tvé světlo.
Proměň nás v sebe a náš život proměň ve svůj.
Proto zůstaň s námi, naše Paní.
Maria!
Hledáme útočiště ve tvém klíně,
matka musí zůstávat u svých dětí,
učitelka u svých žáků,
abatyše u svých mnichů,
paní u svých sluhů.

(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae, č. 1531)

Maria, ty chceš dávat své dary, ale já se o ně připravuji, protože chci mísit dary své s dary tvými. Chtěla bych milosti, ale se svou vlastní vůlí, a tímto způsobem je nemohu mít. Chtěla bych mít tvou blahovůli, ale s láskou a zvláštní blahovůlí tvorů, a to není možné. Chtěla bych tvou lásku spolu s láskou k sobě, ale nemohu ji mít. Chtěla bych přebývat pod tvým pláštěm, ale také pod pláštěm svého pohodlí. Není to správné.

(Marie Magdaléna de’Pazzi /1566–1607/, Probatione II)

Maria, děkuji, že jsi mě volala mnohem dřív, než jsem vůbec dokázala pochopit, že se jedná o tvé volání.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Gedanken zur Karwoche 1938)

„Chci se stát svatou, ale nebude to lehké. Mám toho mnoho k opracování, dřevo je tvrdé jako skála. Měla jsem se do toho pustit dříve, když to ještě nebylo tak těžké, ale lépe pozdě než vůbec.“

„Doufám, že [prvorozená dcera] Marie bude hodné děvče, ale chtěla bych, aby byla svatá a chtěla bych, abys byla svatá i ty, má Pavlíno. I já bych se chtěla stát svatou, ale nevím, z kterého konce začít, je toho tolik, co mi ve splnění toho přání brání. Říkám často během dne: ,Můj Bože, jak bych chtěla být svatá!‘ A pak nestihnu dodělat práci! A tak je to celý den…“

„Říkáte mi, abych neztrácela důvěru, a to právě dělám. Vím naprosto jistě, že svatá Panna mě může uzdravit, ale nedokážu se ubránit obav, že to nechce, a řeknu rovnou, že se mi zdá, že se žádný zázrak nestane. Rozhodla jsem se, že se budu chovat, jako bych měla zemřít. Je nezbytně nutné, abych neztrácela čas, který mi zbývá, protože tohle jsou dny spásy, které se už nikdy nevrátí, a já jich chci využít.“

(Zélie Martinová /1831–1877/, úryvky z korespondence z let 1873, 1876 a 1877)

Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a mořem něhy.
Ona je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí.
Je pozornou přítelkyní, která stále bdí, aby v našem životě nedošlo víno.
Má srdce proniknuté mečem a rozumí všem bolestem.
Jakožto matka všech je znamením naděje pro národy, které trpí porodními bolestmi, dokud nevykvete spravedlnost.
Je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře.
Jako opravdová matka kráčí spolu s námi, spolu s námi bojuje a nepřetržitě nás zahrnuje blízkostí Boží lásky.

(papež František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium 286)