KARMEL

Nehledejte velké věci, prostě dělejte malé věci s velkou láskou. Čím menší věc, tím větší musí být naše láska.

(Matka Tereza, instrukce sestrám, 30. října 1981)

Vyhněte se každé přepjatosti ve vztahu k Bohu. Udělejte ze své činnosti rozjímání, to se Vám podaří, když v dětech a ostatních, s nimiž spolupracujete, budete vidět Krista. Přijímáte v nich Krista, který ve Vás chce růst, který od svatého křtu je ve všech.

Já sám – mohu Vám to svěřit? – nejlépe rozjímám uprostřed shonu při péči o nemocné. „Byl jsem nemocen, a vy jste mě ošetřili.“ Nemocné tělo mých pacientů je pro mne tělem Ježíšovým, kterého se v nevýslovném štěstí smím dotýkat.

(P. Albert Peyriguere /1883–1959/, dopis řeholní sestře – učitelce, 21. října 1957)

Věčný Umělec si sám vytváří materiál
a formuje ho do konečné podoby různým způsobem:
jemnými doteky prstů, ale také údery dláta.
Jenže nepracuje s mrtvým materiálem.
Největší tvůrčí radost mu dělá,
když se mu dílo pod rukama hýbe,
když z něj proudí život,
který se s Ním chce setkat.

(Terezie Benedikta od Kříže /1891–1942/, Skrytý život)

Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 3. rozhovor, 22. listopadu 1666)

Cele očekávejte pomoc od Boha, jenž je Láska. Ve chvíli, kdy vše bude vypadat zoufale, postačí jeho jediné dechnutí, a temnota se rozptýlí a Vám se dostane pokoje.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Když si myslíme, že všecko je jenom bílé nebo černé, zavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cest posvěcování, které vzdávají Bohu slávu. Připomeňme si, že „malý krůček uprostřed velkých lidských omezení může být Bohu milejší než zvnějšku korektní život toho, který prožívá své dny, aniž by čelil vážným těžkostem“. Upřímně věřím, že Ježíš chce církev pozornou vůči dobru, které Duch Svatý rozsévá uprostřed slabostí…

(papež František, apoštolská exhortace Amoris laetitia, odst. 305, 308; 2016; citace uvnitř textu je z apoštolské exhortace Evangelii gaudium; 2013)

Blahoslavení, kteří trpí tím, že nevidí církev tak krásnou, jak by si přáli a které tato skutečnost přivádí jen k větší poslušnosti a snažnější prosbě. Je to hluboká námaha, ale má vysokou nadpřirozenou hodnotu. Nikdy to nebudeme říkat dost často: katolík je ten, kdo si je jist existencí Ježíše Krista–Boha na základě určitých důvodů a navzdory mnoha pohoršením.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 4. července 1915; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, 2021)

Chceme jen upozornit na to, že neutralita není křesťanská. Neutralita je lhostejnost, pohodlnost, snaha žít v líném, shnilém klidu, nechť se druhým daří jakkoliv. Možná, že jim projevím nějaké platonické sympatie, dám jim ze svých přebytků nějaký dárek. Ale to všecko je příliš málo. Každý křesťan jako jednotlivec i jako celek, jako obec, stát atd. má povinnost zabránit zlu, pomoci zvítězit nad zlem, a má povinnost odstraňovat následky zla ze všech svých sil. Jen to je budování království Božího na zemi. Že bychom měli méně klidu? Ne, měli bychom jej víc. Bylo by méně zla, kdyby dobří byli energičtější a kdyby zlí věděli, že při každém svém lupičském výpadu narazí na jednotný a soustavný odpor všech dobrých.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, O neutralitě, otištěno v „Katolíku“, 27. října 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Paní,
žádala jste mě, abych Vám řekl něco o modlitbě. Pro nás, lidská stvoření, jsou slova nezbytná: ne, že by mohla Bohu sdělit naše přání, o nichž on neví, nebo že by mohla změnit jeho úmysly, nýbrž proto, že nám pomáhají nahlédnout do sebe samých a uvědomit si své potřeby.
Zamyslíte-li se nad prosbami obsaženými ve všech svatých modlitbách, jsem si jist, že nenajdete nic, co by už nebylo zahrnuto v modlitbě Páně. Když se modlíme, můžeme tedy užívat slova, jaká se nám líbí, avšak musíme žádat stále o tytéž věci. Zde nemáme žádnou možnost volby. V modlitbě nalezneme toužebně hledaný pramen života, zachováme-li si naději i přesto, že ještě nevidíme věci, v něž doufáme, a budeme-li žít v důvěře pod ochrannými křídly Boha, v němž bude všechna naše touha uspokojena z hojnosti jeho domu a řeky jeho blaha.

(sv. Augustin /354–430/, dopis jisté urozené paní, roku 411)

Často se ptám, proč mne jakýsi „křesťanský instinkt“ táhne mnohdy víc k lidem nenáboženským než náboženským, a to ne s úmyslem misionářským, ale řekl bych skoro „bratrsky“. Zatímco se před lidmi náboženskými často ostýchám vyslovit jméno Boží, poněvadž se mi zdá, jako by tu znělo nějak falešně, a i sám si připadám trochu nepoctivý, mohu před lidmi nenáboženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání je u konce nebo kde už selhávají lidské síly – je to vlastně pokaždé deus ex machina, který se pošle na scénu, buď aby zdánlivě vyřešil neřešitelné problémy, nebo jako síla zasahující při lidském selhání, vždy se tedy využívá lidské slabosti, případně mezních hranic člověka. (…)