KARMEL

Často se ptám, proč mne jakýsi „křesťanský instinkt“ táhne mnohdy víc k lidem nenáboženským než náboženským, a to ne s úmyslem misionářským, ale řekl bych skoro „bratrsky“. Zatímco se před lidmi náboženskými často ostýchám vyslovit jméno Boží, poněvadž se mi zdá, jako by tu znělo nějak falešně, a i sám si připadám trochu nepoctivý, mohu před lidmi nenáboženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání je u konce nebo kde už selhávají lidské síly – je to vlastně pokaždé deus ex machina, který se pošle na scénu, buď aby zdánlivě vyřešil neřešitelné problémy, nebo jako síla zasahující při lidském selhání, vždy se tedy využívá lidské slabosti, případně mezních hranic člověka. (…)

Jestliže si během těchto dnů něco jasně uvědomuji, je to skutečnost, že všechny naše starosti, i ty domněle závažné, se stávají bezvýznamnými, jakmile v nich pozorujeme jen jejich vnitřní, božský prvek. Skutečně, vize Boha – jež je tím jediným, po čem bychom měli toužit mezi všemi životními příhodami – by nás měla zprostit všech obav, že nebudeme dost šťastní nebo úspěšní… Dobře víš, že si nejvíc ze všeho přeju, aby se pro Tebe náš Pán takto stal jedinou radostí ve všech věcech; pak budu naprosto klidný, neboť budu vědět, že Tvůj mír nemohou ohrozit žádné zkoušky ani jednotvárnost a že všude žiješ zalita světlem.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 21. srpna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Někdy si lidé kladou otázku, jaká je budoucnost zasvěceného života, a někteří proroci zkázy říkají, že tato budoucnost je krátká, že zasvěcený život se vyčerpal. Ale, drazí bratři, tyto pesimistické vize jsou předurčeny k vyvrácení, stejně jako vize o samotné církvi, protože zasvěcený život je nedílnou součástí církve, jejího eschatologického charakteru, její evangelijní pravosti. Zasvěcený život je součástí církve tak, jak to chtěl Ježíš a jak to Duch neustále vytváří. Proto se musíme vyvarovat pokušení starat se o to, zda přežijeme, místo abychom žili naplno a přijímali milost přítomnosti, a to i s riziky, která s sebou nese.

(papež František, úryvek z promluvy k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů; Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021)

Naším jediným úkolem je milovat Boha a radovat se z Něho. Očekávejme stále, bez velké úzkostlivosti, odpuštění hříchů pro krev Ježíše Krista, usilujme o to milovat Ho ze všech sil a z celého srdce. Zdá se, že Bůh projevuje svou lásku největším hříšníkům jako zvláštní znamení svého nezměrného milosrdenství.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)

Musíme vědět, co si Bůh přeje. A on to často ukazuje na běhu dění. Buďte klidný. Ponořte se do Božích hlubin. Nepovažujte za znamení kdejaké vzedmutí dění kolem Vás, jež by Vás každodenně vrhalo do nových úzkostí. Dotýkejte se Božích hlubin a ponechte vše na Božím rozhodnutí. Odtud Vám vzejde veliký pokoj.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Paní, Královno nebe, vypros mi samotu a ticho a jednotu, aby všechny mé cesty směly být neposkvrněné v Bohu. Abych byl vždy spokojený, ať už mě obklopuje jakákoliv temnota, stále hledaje jeho u sebe, v jeho milosrdenství. Dovol mi žít na tomto světě v tichu do té míry, jak Bůh chce, a způsobem, jakým on chce.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 14. prosince 1946)

Když si člověk příliš zvykne a začne ho všechno nudit a poslání se mu stane jakýmsi „zaměstnáním“, je čas dát prostor druhému Ježíšovu volání, které nám vždy adresuje. Volá nás, abychom kráčeli, volá nás, aby nás přetvořil. Nebojte se tohoto druhého Ježíšova volání. Není to iluze, je to On, který opět klepe na dveře. A můžeme říci, že je to „dobrý“ neklid, když se necháme svést druhým Ježíšovým voláním.
Znovu spustit sítě a obejmout svět nadějí evangelia: k tomu jsme povoláni! Není čas zůstat stát a vzdát se, zakotvit loďku na břehu nebo se ohlížet nazpět; nesmíme před touto dobou utíkat, protože nás děsí, a utíkat se k formám a stylům minulosti. Ne, toto je čas milosti, který nám Pán dává, abychom se odvážili vyplout na moře evangelizace a misie.

(papež František, promluva k portugalským biskupům, kněžím a řeholníkům; Lisabon, 2. srpna 2023)

Pamatuj, láskyplná Panno Maria,
že od věků nebylo slýcháno,
abys opustila toho,
kdo se utíkal pod Tvou ochranu,
kdo vzýval Tvou moc,
kdo prosil o Tvou přímluvu.
V této důvěře se také já k Tobě utíkám,
Panno panen a Matko,
k Tobě přicházím, před Tebou stojím,
já, kající hříšník.

Dobrá Matko Vtěleného Slova,
neodvracej se od mých slov,
ale slyš je a vyslyš.
Amen.

(modlitba připisovaná sv. Bernardovi z Clairvaux)

Neztrácejte radost a mějte Ježíše stále ve svém srdci. Mějte se na pozoru, aby do něj nevstoupil smutek či ochablost, protože pak by v něm Ježíš zůstat nemohl, protože on o žádnou takovou výzdobu nestojí. Pravými přednostmi srdce jsou pokoj, spočinutí a odevzdanost do jeho vůle, a když je Ježíš v srdci najde, rád v něm setrvá.

(Kateřina de’ Ricci /1522–1590/)

Opravdu to není pohodlné skládat se z těla a z duše! Ten ubohý bratr osel, jak ho nazýval svatý František z Assisi, často překáží své ušlechtilé sestře a brání jí vrhnout se tam, kam by chtěla… Konečně, nechci mu zazlívat, přes své nedostatky je ještě k něčemu dobrý, protože pomáhá své družce dobývat nebe a dobývá ho i pro sebe.

(Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, dopis 221, otci Roullandovi, 19. března 1897)