KARMEL

Bůh od nás nevyžaduje žádné velké oběti: čas od času na Něho trochu myslet, trochu se Mu klanět: občas Mu svěřit svoje starosti, jindy Mu zase poděkovat za požehnání, kterého se nám dostalo a stále ještě dostává – i při všech našich těžkostech a námahách. Prosí Vás, abyste u Něho čerpala útěchu, jak často jen můžete. Mějte vůči Němu srdce otevřené, třeba i v době jídla nebo když jste ve společnosti – přijme i sebemenší vzpomínku. Nemusíte Ho hlasitě volat: je nám blíž, než si myslíme.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, korespondence, dopis č. 5)

Můžeme dáti srdce jen takové, jaké jest; můžeme-li z něho ubrati, přidati nemůžeme. Ale cítíme-li, že je spravedlivo něco obětovat, pak je lépe obětovat srdce tak, jak jest, než neobětovat nic. Snad to není dar důstojný. Ale co udělat, jiného-li daru není? Co udělat, když nejen nikde nic lepšího vzíti nemůžeme, ale ani se nic jiného jako oběť a dar nepřijme než jenom naše srdce, ať je jakékoliv, ať sebevíce se za ně stydíme, ať sebevíce jsme přesvědčeni o jeho znehodnocení a o krátkosti života, který mu zbývá. Nebylo-li srdce obětováno dříve, dokud bylo mladší, dokud bylo neporušeno, dokud mělo před sebou dlouhý život, ve kterém mohlo růsti velmi mnoho lásky, co zbývá jiného než obětovati srdce tak, jak jest. Není to dárce, kdo posuzuje dar, nýbrž obdarovaný.

(Jaroslav Durych, Srdce a kříž, soukromý tisk revue Na hlubinu, 1932)

Dřív než budeme naslouchat Slovu, ztišme se,
aby už myšlenky byly obráceny ke Slovu.
Ztišme se po slyšení Slova,
aby k nám mohlo dál mluvit,
aby v nás žilo a přebývalo.
Ztišme se ráno,
protože Bůh musí mít první slovo,
ztišme se dříve, než ulehneme ke spánku,
protože poslední slovo patří Bohu.
Ztišme se ne z lásky k tichu, ale z lásky ke Slovu.

(Dietrich Bonhoeffer /1906–1945/)

Při křtu Ježíš přijal a zahájil své poslání trpícího služebníka. Dává se započítat mezi hříšníky; už je „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“; už předjímá „křest“ své krvavé smrti… Křtem je křesťan svátostně připodobněn Ježíši…

(Katechismus katolické církve 536.537)

Když říká Maria člověku, například Josefovi, „ano“, říká je jako soukromá osoba a síla tohoto „ano“ je konečná. Ale jestliže je říká Bohu v okamžiku, kdy se Bůh rozhoduje, že se v ní milost vtělí, pak je toto „ano“ milostí samou vytrženo do rozměrů, které odpovídají Boží zvěsti. Není to už soukromé, ale katolické „ano“. Stává se kolébkou všech křesťanů. Maria mluví ve jménu všech, kdo mají mít účast na vykoupení. A od nynějška bude v křesťanské kontemplaci pravidlem toto: modlící se člověk bude vždy muset odpovídat Bohu ve jménu všech, kdo připadají v úvahu pro zamýšlenou úlohu, kdo jsou s ní jakýmkoli způsobem spojeni. Tak se stává Matčino „ano“ i předpokladem Eucharistie: nekonečné rozdělování Syna na nespočetné částečky je tajemství zástupnosti. Jeho láska je obětována, jeho krev je prolita pro spásu mnohých. A Otec chce vždy slyšet v hlasech jednotlivců, kteří Syna přijímají, hlasy mnohých, kteří by ho měli přijímat.

(Adrienne von Speyr, Služebnice Pána)

Terezie má svrchovanou důvěru v Pánovo milosrdenství. Odkrývá to i další divadelní hra Útěk do Egypta z ledna 1896, napsaná pro Anežku, jež byla tehdy stále ještě představenou. Josef a Maria (tuto roli hraje Terezie), dva lidé bez přístřeší, uvízli s malým Ježíšem v jeskyni, kde měl své doupě lupič. (…) Převorku Anežku, stojící ve středu svátečního dne, uráží hovorová řeč lupičů, jejich písničky, šarvátky hereček-novicek, které si (se vší mírou!) zavdávají z prázdných lahví, i délka celé hry. V určité chvíli představení zastavuje. Terezie utře mezi kulisami několik slziček a pokouší se znovu o úsměv. Od této chvíle bude psát už jen kratší divadelní hry…

(Conrad de Meester, OCD, Malá cesta Terezie z Lisieux)

Aby si Herodes zjednal jasno v otázce možného uchvatitele trůnu, která pro něj byla velmi ožehavá, „svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu“. Takové shromáždění a jeho důvod nemohly zůstat nezaznamenány. Domnělé nebo skutečné narození mesiášského krále mohlo obyvatelům Jeruzaléma přinést jedině problémy a zlou krev. Jeruzalémští koneckonců Heroda znali. To, co je ve velké perspektivě hvězdou naděje, je v perspektivě každodenního života zprvu jen čímsi rušivým, důvodem k starostem a obavám. Vskutku: Bůh naši spokojenou každodennost narušuje. Ježíšovo království a utrpení patří k sobě.

(kard. Joseph Ratzinger, Ježíš Nazaretský)

Mudrci přicházejí od východu a pátrají po židovském králi, ačkoli bylo již předtím tolik židovských králů, které nehledali. (…)
Židovského krále se vyptávají na židovského krále,
Heroda se ptají na Krista,
dospělého muže na malé dítě,
někoho slavného na kohosi neznámého,
vznešeného na pokorného,
výmluvného na nemluvně,
bohatého na nuzného,
silného na slabého,
a přesto se tážou kohosi opovrženíhodného
na toho, komu je třeba se poklonit,
na toho, na němž vskutku nebylo vidět žádnou královskou nádheru,
ale jehož skutečný majestát byl hoden úcty.

(sv. Augustin, promluva 373)

Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec světa jejich slova (Ž 18,5).
Slova, která jsme dosud neznali a která došla až na konec světa, přišla k nám, nalezla nás a změnila nás.
Kristova slabost je naší silou,
mlčení Krista nemluvněte je naší výmluvností,
Kristova nouze je naší hojností,
neboť i později se Kristova smrt stala naším životem.

(sv. Augustin, promluva 204/A)

Ó, můj Ježíši, chci touto větou Slovo se stalo tělem vyjádřit svůj úmysl donekonečna Ti říkat: Můj Ježíši, děkuji Ti z celého srdce, že ses pro mne a pro celé lidstvo stal člověkem.

(bratr Jakub, konvrš trapistického kláštera v Sept-Fons, lístek z pozůstalosti)