Doporučujeme
Dnes si připomínáme památku 108 polských mučedníků 2. světové války, které roku 1999 blahořečil Jan Pavel II. Patří mezi ně nejen naši karmelitáni – Hilarius Januszewski O.Carm. nebo Alfons Mazurek OCD, ale také Marie Antonína Kratochvílová, patronka ostravsko-opavské diecéze.
Marie se narodila roku 1881 v Ostravě-Vítkovicích, dětství prožila v sirotčinci Chudých školských sester, do jejichž kongregace později sama vstoupila. Jako mladá učitelka vyučovala na různých školách kongregace, například v Karviné nebo ve Lvově. Od roku 1940 byla představenou komunity v ukrajinském Mikuličíně. Území bylo od roku 1939 okupováno Sovětským Svazem, místní polské obyvatelstvo bylo násilně deportováno na Sibiř. Sestra Marie Antonína organizovala pomoc pro deportované – odesílala za nimi balíky s oblečením a potravinami. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem se oblast dostala pod kontrolu německé armády, které se taková solidarita s Poláky určenými k likvidaci příčila stejně jako okupantům sovětským. V červenci 1942 byla Marie Antonína spolu s dalšími šesti spolusestrami zatčena, uvězněna ve Stanislavi (dnešní Ivano-Frankivsk) a tři měsíce vyslýchána a mučena. Na pokraji smrti byla 26. září 1942 propuštěna, zemřela po pěti dnech, 2. října 1942.
Ony chvíle, kdy se cítíme špatní a jsme celí popletení, mohou být chvílemi velké pokory před Bohem.
Správně vidíme, že sami o sobě nezmůžeme nic. A tehdy chápeme, že ho smíme prosit o vše. A že proto, abychom to učinili, on dopouští, že se vzhledem k sobě samým cítíme tak bezbranní, tak bezmocní.
V takových chvílích máme na dosah ruky lék. Stačí říci: „Pane Bože, vidíš přece, jak jsem neschopen nalézt v sobě něco opravdového a čistého. Tak jak to, že mě můžeš nadále milovat? Protože já vím, že mě pořád miluješ a že nemůžeš dělat nic jiného a že každý další den, kdy mohu jít ke svatému přijímání, je dalším znamením lásky, kterou ke mně chováš.“
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Jsme tak ubozí, že někdy chudinka naše duše musí vystát vrtkavost těla, jehož je vězněm. Změny ročních údobí a náladové zvraty tak překážejí, že mnohdy duše nemůže dělat, co chce, a bez vlastní viny trpí vším možným. Horší je, když se tehdy trvá na tom, aby se přemáhala, protože to pak onen zhoubný stav trvá déle. Je třeba rozvážnosti: vidí-li se, že to závisí na takových příčinách, pak je třeba nepřitěžovat ubohé duši, ale připustit, že jsme nemocní. Bude možná dobré změnit hodinu meditace a třeba i po několik dní. Prostě ať se udělá všechno, aby se lépe přežilo tohle vyhnanství.
(Terezie od Ježíše, Kniha života XI,15)
Duši se občas zdává, že Bůh je dojat a starostlivě ji sleduje, jako by předtím trpěla nebo byla uvězněna a říká: „Jsem rád, že jsi ve mně našla oporu, neboť jsem tě vždy miloval a miluji tě i teď a ty miluješ mě.“
(Juliana z Norwiche /1342–1416/, KT 19)
Na závěr generální audience na Svatopetrském náměstí František požádal věřící různých vyznání a náboženství, aby se připojili k iniciativě „Minuta za mír“ Mezinárodní katolické akce (Azione Cattolica Internazionale), která ve čtvrtek 8. června ve 13 hodin navrhuje zastavit se a prosit o mír na pěti kontinentech a zejména na Ukrajině.
Celé lidstvo ať se chvěje,
celá země ať se třese
a nebe ať jásá,
když je na oltáři v ruce kněze
přítomný Kristus, živý Syn Boží.
Ó závratná výše a úžasná vznešenost!
Ó vznešená pokora! Ó pokorná vznešenost,
když se Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn,
ponížil do té míry, že se pro naši spásu skryl
v podobě malého chleba!
Pohleďte, bratři, na pokoru Boha
a před ním si vylévejte svá srdce;
pokorně se skloňte, a on vás povýší.
Nic ze sebe si proto neponechávejte pro sebe,
aby vás celé přijal, když se vám celý podává.
(František z Assisi /1182–1226/, úryvek z listu generální kapitule)
Jsem opravdu daleko od svatosti, už jen tohle je důkazem: místo toho, abych se ze své vyprahlosti radovala, bych ji měla přičítat své malé horlivosti a věrnosti; mělo by mě trápit, že (už sedm let) spím při vnitřní modlitbě a při díkůčinění, ale já se tím věru netrápím… myslím, že se malé děti líbí svým rodičům, když spí, stejně jako když jsou vzhůru, myslím na to, že při operacích lékaři své pacienty uspí. A konečně myslím, že „Hospodin ví z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach“.
(Terezie od Dítěte Ježíše, rkp. A, 75v–76r)
Co se mě týče, říkal jsem Ti, v jakém rozpoložení se vracím na frontu: jsem si nyní jasněji vědom toho, že mým úkolem po zbytek života bude rozvíjet v sobě – lidsky, věrně, neústupně – onen typ mystiky, který člověka vede k tomu, aby vášnivě pátral po Bohu v srdci každé substance a každého činu (a zároveň se tuto mystiku snažit co nejvíce zprostředkovat ostatním). Nikdy jsem nevnímal tak zřetelně jako nyní, že jedině Bůh sám, ne nějaké osobní snahy, nám může otevřít oči pro toto světlo a uchovat je pro nás…
(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis z fronty, sestřenici, 19. března 1917; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)
On! … On je zde! Co na tom, že se kolem nás všechno hroutí a nezůstává žádná lidská opora, na niž by se dalo spoléhat! On je tu! Co na tom, že prožíváme nejkrutější bolesti duše a srdce, když on je tu! On je vždy stejný, všemohoucí. Je sama dobrota, mírnost, milosrdenství… On je láska.
(malá sestra Magdalena Ježíšova /1898–1989/, osobní poznámky, 1940)
Chceš vědět, co se děje v nitru Trojice?
Povím ti to.
Otec se usmívá a rodí Syna.
Syn Otci úsměv opětuje a rodí Ducha.
Celá Trojice se usmívá a rodí nás.
(Mistr Eckhart)
Ty budeš dřív unaven milostmi, než ona jejich rozdáváním.
(Arnold Bostius /1445–1499/, De patronatu et patrocinio Virginis Mariae)