KARMEL

Chceme jen upozornit na to, že neutralita není křesťanská. Neutralita je lhostejnost, pohodlnost, snaha žít v líném, shnilém klidu, nechť se druhým daří jakkoliv. Možná, že jim projevím nějaké platonické sympatie, dám jim ze svých přebytků nějaký dárek. Ale to všecko je příliš málo. Každý křesťan jako jednotlivec i jako celek, jako obec, stát atd. má povinnost zabránit zlu, pomoci zvítězit nad zlem, a má povinnost odstraňovat následky zla ze všech svých sil. Jen to je budování království Božího na zemi. Že bychom měli méně klidu? Ne, měli bychom jej víc. Bylo by méně zla, kdyby dobří byli energičtější a kdyby zlí věděli, že při každém svém lupičském výpadu narazí na jednotný a soustavný odpor všech dobrých.

(Adolf Kajpr SJ /1902–1959/, O neutralitě, otištěno v „Katolíku“, 27. října 1946; citováno podle knihy Přítomnost je vlastním Božím časem. Refugium 2021)

Paní,
žádala jste mě, abych Vám řekl něco o modlitbě. Pro nás, lidská stvoření, jsou slova nezbytná: ne, že by mohla Bohu sdělit naše přání, o nichž on neví, nebo že by mohla změnit jeho úmysly, nýbrž proto, že nám pomáhají nahlédnout do sebe samých a uvědomit si své potřeby.
Zamyslíte-li se nad prosbami obsaženými ve všech svatých modlitbách, jsem si jist, že nenajdete nic, co by už nebylo zahrnuto v modlitbě Páně. Když se modlíme, můžeme tedy užívat slova, jaká se nám líbí, avšak musíme žádat stále o tytéž věci. Zde nemáme žádnou možnost volby. V modlitbě nalezneme toužebně hledaný pramen života, zachováme-li si naději i přesto, že ještě nevidíme věci, v něž doufáme, a budeme-li žít v důvěře pod ochrannými křídly Boha, v němž bude všechna naše touha uspokojena z hojnosti jeho domu a řeky jeho blaha.

(sv. Augustin /354–430/, dopis jisté urozené paní, roku 411)

Často se ptám, proč mne jakýsi „křesťanský instinkt“ táhne mnohdy víc k lidem nenáboženským než náboženským, a to ne s úmyslem misionářským, ale řekl bych skoro „bratrsky“. Zatímco se před lidmi náboženskými často ostýchám vyslovit jméno Boží, poněvadž se mi zdá, jako by tu znělo nějak falešně, a i sám si připadám trochu nepoctivý, mohu před lidmi nenáboženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání je u konce nebo kde už selhávají lidské síly – je to vlastně pokaždé deus ex machina, který se pošle na scénu, buď aby zdánlivě vyřešil neřešitelné problémy, nebo jako síla zasahující při lidském selhání, vždy se tedy využívá lidské slabosti, případně mezních hranic člověka. (…)

Jestliže si během těchto dnů něco jasně uvědomuji, je to skutečnost, že všechny naše starosti, i ty domněle závažné, se stávají bezvýznamnými, jakmile v nich pozorujeme jen jejich vnitřní, božský prvek. Skutečně, vize Boha – jež je tím jediným, po čem bychom měli toužit mezi všemi životními příhodami – by nás měla zprostit všech obav, že nebudeme dost šťastní nebo úspěšní… Dobře víš, že si nejvíc ze všeho přeju, aby se pro Tebe náš Pán takto stal jedinou radostí ve všech věcech; pak budu naprosto klidný, neboť budu vědět, že Tvůj mír nemohou ohrozit žádné zkoušky ani jednotvárnost a že všude žiješ zalita světlem.

(Pierre Teilhard de Chardin SJ /1881–1955/, dopis sestřenici, 21. srpna 1919; citováno podle knihy Pierre Teilhard de Chardin, Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919, Malvern 2021)

Někdy si lidé kladou otázku, jaká je budoucnost zasvěceného života, a někteří proroci zkázy říkají, že tato budoucnost je krátká, že zasvěcený život se vyčerpal. Ale, drazí bratři, tyto pesimistické vize jsou předurčeny k vyvrácení, stejně jako vize o samotné církvi, protože zasvěcený život je nedílnou součástí církve, jejího eschatologického charakteru, její evangelijní pravosti. Zasvěcený život je součástí církve tak, jak to chtěl Ježíš a jak to Duch neustále vytváří. Proto se musíme vyvarovat pokušení starat se o to, zda přežijeme, místo abychom žili naplno a přijímali milost přítomnosti, a to i s riziky, která s sebou nese.

(papež František, úryvek z promluvy k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů; Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021)

Naším jediným úkolem je milovat Boha a radovat se z Něho. Očekávejme stále, bez velké úzkostlivosti, odpuštění hříchů pro krev Ježíše Krista, usilujme o to milovat Ho ze všech sil a z celého srdce. Zdá se, že Bůh projevuje svou lásku největším hříšníkům jako zvláštní znamení svého nezměrného milosrdenství.

(ct. Vavřinec od Vzkříšení, 2. rozhovor, 28. září 1666)

Musíme vědět, co si Bůh přeje. A on to často ukazuje na běhu dění. Buďte klidný. Ponořte se do Božích hlubin. Nepovažujte za znamení kdejaké vzedmutí dění kolem Vás, jež by Vás každodenně vrhalo do nových úzkostí. Dotýkejte se Božích hlubin a ponechte vše na Božím rozhodnutí. Odtud Vám vzejde veliký pokoj.

(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)

Paní, Královno nebe, vypros mi samotu a ticho a jednotu, aby všechny mé cesty směly být neposkvrněné v Bohu. Abych byl vždy spokojený, ať už mě obklopuje jakákoliv temnota, stále hledaje jeho u sebe, v jeho milosrdenství. Dovol mi žít na tomto světě v tichu do té míry, jak Bůh chce, a způsobem, jakým on chce.

(Thomas Merton /1915–1968/, deníkový zápis z 14. prosince 1946)

Když si člověk příliš zvykne a začne ho všechno nudit a poslání se mu stane jakýmsi „zaměstnáním“, je čas dát prostor druhému Ježíšovu volání, které nám vždy adresuje. Volá nás, abychom kráčeli, volá nás, aby nás přetvořil. Nebojte se tohoto druhého Ježíšova volání. Není to iluze, je to On, který opět klepe na dveře. A můžeme říci, že je to „dobrý“ neklid, když se necháme svést druhým Ježíšovým voláním.
Znovu spustit sítě a obejmout svět nadějí evangelia: k tomu jsme povoláni! Není čas zůstat stát a vzdát se, zakotvit loďku na břehu nebo se ohlížet nazpět; nesmíme před touto dobou utíkat, protože nás děsí, a utíkat se k formám a stylům minulosti. Ne, toto je čas milosti, který nám Pán dává, abychom se odvážili vyplout na moře evangelizace a misie.

(papež František, promluva k portugalským biskupům, kněžím a řeholníkům; Lisabon, 2. srpna 2023)

Pamatuj, láskyplná Panno Maria,
že od věků nebylo slýcháno,
abys opustila toho,
kdo se utíkal pod Tvou ochranu,
kdo vzýval Tvou moc,
kdo prosil o Tvou přímluvu.
V této důvěře se také já k Tobě utíkám,
Panno panen a Matko,
k Tobě přicházím, před Tebou stojím,
já, kající hříšník.

Dobrá Matko Vtěleného Slova,
neodvracej se od mých slov,
ale slyš je a vyslyš.
Amen.

(modlitba připisovaná sv. Bernardovi z Clairvaux)