Doporučujeme
Dne 18. června 1859 vstoupila piemontská vojska do Montevarchi. První vojáci, kteří přišli, si v klášteře zřídili kuchyni. Starosta to věděl, ale byl bojácný a zbabělý, myslel, že je lépe se přizpůsobit a nechat věci, aby šly svým směrem, a aby byli vojáci spokojení. Choval se úplně stejně jako Pilát …
Moje bolest u srdce se ještě zvětšila a nedokážu vyjádřit, jaké to pro mě bylo soužení, když jsem si představila, že máme v klášteře ozbrojené jednotky. Svěřila jsem se do Pánových rukou a tam jsem se už nebála.
Následujícího večera, když odešly oddíly vojska, aby mohly hned přijít další, nevím, jestli nešťastnou náhodou nebo úmyslně, byla zapálena sláma a venku začali křičet: shoříte, shoříte, otevřete nám; a hrozně řvali u brány, až se zdálo, že ji vyrazí. Já a mé spolusestry jsme se v tom rámusu vzbudily a ocitly se uprostřed kouře, aniž bychom věděly, odkud se tam bral. Zdálo se, že to udělali jen proto, aby nás vystrašili. V takových těžkostech jsem znovu klesla na mysli a ani mé tělo už nemělo sil. Rozhodla jsem se tedy, že odejdu, ale že s sebou vezmu všechny společnice. … Vrátily jsme se den poté, kdy vojska odešla.
Blahoslavená Marie Terezie od Ježíše, oroduj za nás!
(Marie Terezie Scrilli /1825–1889/, autobiografie 111–117; vzpomínka se týká doby, kdy byl v průběhu druhé italské války za nezávislost klášter v Montevarchi obsazen armádou)