KARMEL

Drahá matko, chtěla bych vám naplno říci, čím vším jste pro mě byla. Jak je tato chvíle slavnostní a vážná... přesto nechci otálet s odhalením věcí, které trochu snížím tím, že je oději do slov. Vaše dítě vám chce vyjevit, co cítí, nebo lépe řečeno, co mu Bůh dal pochopit v hodinách hlubokého usebrání v sjednocujícím doteku.
„Jste velmi milovaná“, milovaná výjimečnou láskou, jakou měl Mistr jen vůči některým zde na zemi a která je zavedla velmi daleko. On vám neříká jako Petrovi: „Miluješ mě více než tito zde?“ Matko, poslouchejte, co říká vám: „Nech se milovat více než tito zde. To znamená beze strachu, že by nějaká překážka byla překážkou, neboť svobodně rozlévám lásku, na koho se mi zlíbí. Tvým povoláním je „nechat se milovat více než ostatní“. Když mu budeš věrná, učiníš mě šťastným, protože tím oslavíš moc mé lásky. Má láska je schopná znovu vybudovat to, co ty pokazíš. „Nech se milovat více než tito zde.““
Matko, „nechte se milovat více než tito zde“; váš Mistr chce, abyste se tímto způsobem stala chválou jeho slávy! Těší ho, že ve vás může tvořit skrze svou lásku a pro svou slávu; On sám to chce konat, i kdybyste vy sama pro to, abyste získala tuto milost, nebyla udělala nic, a dala mu jen to, co může tvor: hříšné a ubohé skutky.
Nikdy nebudete průměrná, pokud budete bdělá v lásce! I ve chvílích, kdy se budete cítit zničená a vyčerpaná, můžete mu působit radost, pokud budete nadále věřit, že On stále působí, že vás i tak miluje, ba dokonce miluje ještě víc, protože jeho láska je svobodná a takto chce být ve vás oslavený.

(úryvek z textu, který sv. Alžběta od Trojice adresovala krátce před smrtí své převorce, matce Germaině, na konci října 1906)

Buď utvrzená ve víře, to znamená, konej jen pod velkým Božím světlem, nikdy na základě dojmů a obrazotvornosti. Věř, že tě miluje, že On sám ti chce pomoci v bojích, které musíš svádět. Věř v jeho lásku, jeho příliš velkou lásku. Syť svou duši velkými myšlenkami víry, které jí zjevují celé její bohatství a cíl, pro který ji Bůh stvořil! Budeš-li se živit těmito myšlenkami, tvá zbožnost nebude nervózní přepjatostí, ale bude pravdivá. Jak je krásná pravda, pravda lásky: „On si mě zamiloval, a sebe samého za mě vydal.“ Hle, mé malé dítě, co znamená být v pravdě!

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 11)

Uchovej si víru v lásku, ať se stane cokoli.

A pokud se ti zdá, že v tobě Bůh spí,

neztrácej naději: je to další dar,

který ti On připravuje, moje drahá sestřičko.

(Alžběta od Nejsvětější Trojice, úryvek básně, překlad Jan Poříz OCD)

Řeknu vám, jak to dělám, když přijde malá únava: dívám se na Ukřižovaného, a když vidím, jak se on vydal za mne, zdá se mi, že já nemohu pro něho dělat méně než to, že vynaložím velké úsilí, vyčerpám se, abych mu trochu vrátila to, co on mi dal!

(Alžběta od Trojice, dopis 156)

„My jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni“. To je velký úkon víry, to je prostředek, jak oplácet našemu Bohu láskou za lásku. To je tajemství ukryté v srdci Otce, o kterém mluví svatý Pavel, které nakonec pronikneme, a které rozechvěje naši duši! Když duše dokáže věřit v tuto nesmírnou lásku, která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného“. Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda ji obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila“.

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 20)

Když přijímáme Krista s vnitřní oddaností, Jeho krev, plná tepla a slávy, proudí v našich žilách a naší podstaty se zmocní oheň. Nastává v nás podobnost s Jeho ctnostmi a On žije v nás a my žijeme v Něm. Dává nám svou duši s plností milosti, skrze kterou naše duše setrvává v lásce a chvále Otce!

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)

Všechna hnutí pýchy, která v sobě cítíš, se stávají chybou jen tehdy, když s tím vůle souhlasí! Můžeš pak sice velmi trpět, ale neurážíš dobrého Boha. Chyby, do kterých upadáš, aniž by sis je uvědomila, jak říkáš, prozrazují bezpochyby pozadí sebelásky, ale toto je do jisté míry naším údělem… Co od tebe žádá dobrý Bůh, je, aby ses nikdy dobrovolně nezastavovala u jakékoli pyšné myšlenky a abys nikdy nekonala skutky pod jejím vlivem, neboť to není dobré. A ještě, i kdybys něco takového zjistila, není třeba ztrácet odvahu, neboť je to opět podrážděná pýcha. Jako Magdaléna musíš „předestřít svou ubohost“ u nohou Mistra a poprosit Ho, aby tě vysvobodil. On velmi rád vidí duši, která uznává svou bezmocnost. Tehdy, jak řekla jedna velká světice, „propast Boží nesmírnosti stojí tváří v tvář propasti nicoty“ tvora a Bůh objímá tuto nicotu.

(Alžběta od Trojice, Velikost našeho povolání 5)

Když duše dokáže věřit v tuto nesmírnou lásku, která ji převyšuje, můžeme říci to, co je řečeno o Mojžíšovi: „Byl neochvějný ve své víře, jako by viděl Neviditelného.“ Duše se už nezastavuje u náklonností a pocitů; málo jí záleží na tom, zda cítí Boha nebo ne; málo jí záleží, zda ji obdarovává radostí nebo utrpením: věří v jeho lásku. Čím víc je zkoušená, tím víc roste její víra; můžeme říci, že překonává všechny překážky, aby spočinula v lůně nekonečné Lásky, která může konat jen skutky lásky. Této duši, zcela bdělé ve víře, může hlas Mistra říci v důvěrném tajemství slovo, které kdysi řekl Marii Magdaléně: „Jdi v pokoji, tvá víra tě zachránila.“

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 20)

Ó stravující ohni, Duchu lásky, sestupte na mne, aby se v mé duši uskutečnilo jakoby vtělení Slova: abych Mu byla lidstvím navíc, v němž On obnoví celé své tajemství.

(Alžběta od Trojice, úryvek z modlitby Ó můj Bože, Trojice, které se klaním)

„Láska pohlcuje do sebe svůj předmět; my pohlcujeme do sebe Ježíše a Ježíš pohlcuje nás. Uchváceni nad sebe do nitra lásky směřujeme k Bohu, jdeme Mu vstříc, vstříc Jeho Duchu, který je Jeho láskou, a tato láska nás spaluje, stravuje a přitahuje k jednotě, kde nás čeká blaženost“ (Ruysbroec). Toto měl na mysli Ježíš Kristus, když říkal: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka…“

(Alžběta od Trojice, Nebe ve víře 18)